Santiago de Cuba – část druhá

Z Parque Cespédes je možné se vydat zpátky nahoru několika ulicemi – většina průvodců bude vehementně prosazovat Calle Heredia – prý je lemována množstvím stánků a kypí původním kubánským životem. My jsme ji však seznali jako poměrně nezajímavou, zanedbanou a špinavou (chcete-li navíc zažít skutečně tradiční uličky doporučujeme jednoznačně El Tivolí – viz dále). Neurčitý dojem nepomohou napravit ani vcelku nezajímavé Museo de Carnaval nebo Casa Natal de José María Heredia.Daleko zajímavější je vydat se na západ po rušné Enramadě, která nejenže kypí životem (pozor na pouliční zloděje), ale nabízí i možnost pozorovat prosté Kubánce v kontrastu s dolarovými obchody, jimiž je tato ulice přeplněna. Nutno dodat, že ceny v těchto nákupních místech jsou pořádně přemrštěné i z pohledu západoevropana, a tak se není co divit, že většina Kubánců jen závistivě přešlapuje před výlohami s pro ně zcela nedostupným zbožím. V ulici je rovněž možné zahlédnout vývěsní štít kdysi nejluxusnějšího santiagského hotelu Imperial – dnes je tato honosná budova z větší části rozpadlá.

Na paralelně stoupající ulici Aguilera je asi nejzajímavějším objektem Muzeum Bacardiho (Museo Emilio Bacardí Moreau), najdete jej na rohu ulic Aguilera a Pío Rosado. Dle našeho názoru je to jediné muzeum, které stojí v Santiagu de Cuba za shlédnutí (vstupné 2 CUC + příplatek 1 CUC za fotografování). V expozici najdete množství starožitností z koloniálního období, sbírku kubánského užitého umění. Průvodce uvádí, že zde najdete rovněž egyptologickou sbírku, ale ať jsme procházeli všechna zákoutí, nic podobného jsme nenašli. Zakladatelem muzea byl podle názvu Emilio Bacardí Moreau, patriarcha rumové dynastie Bacardíů. Základem zdejší sbírky se stala jeho soukromá sbírka předmětů, které shromažďoval desetiletí (zbraně, přílby, domácí potřeby, podložku k usekávání rukou a nohou otroků, tiskařský lis, sochy a obrazy zdejších občanů, z nich některé opravdu stojí za pozornost a spoustu dalších artefaktů vztahujících se k historii města.

Ať již půjdete po Enramadě nebo Aguileře, obě vás dovedou na náměstí Plaza Dolores, jehož centrální zelený pás s lavičkami a pomníkem Franciscu Aguilerovi přímo vyzývá k odpočinku po celodenním poznávání památek. Připravte se ale asi na nejintenzivnější „napadání“ ze strany jineteros a různých prodavačů všeho možného. Zde jsme neodolali a zakoupili od místního prodejce knihy o Fidelu Castrovi (staré ohmatané knihy, ovšem za babku – vhodný suvenýr z cesty). V parných dnech je osvěžující v některé z venkovních restaurací popíjet mojito, popř. jiný nápoj za zvuků salsy linoucích se od různých pouličních skupin, zde prezentujících své umění. Budete-li pokračovat z náměstí po Aguileře nahoru dostanete se kolem pošty zpátky na Plaza de Martes.

Z Parque Cespédes se rovněž naskýtá možnost vydat se jižním směrem do čtvrti El Tivolí, která je více než kterékoli jiné místo v Santiagu nezasažena turistickým ruchem, takže se návštěvník může nerušeně procházet spletitými uličkami s více či méně zachovalými domky. Tato čtvrt původně založená bohatými francouzskými plantážníky evidentně kdysi zažívala lepší časy, o čemž svědčí třeba i zbytky tramvajových kolejí v jejich strmých ulicích. My se do čtvrti vydali poslední den pobytu v Santiagu a určitě jsme toho nelitovali. Strmé více než pěti set stupňové schody Padre Pico Escalinata nám sice daly značně zabrat a Museo de la Lucha Clandestina (1 CUC/os.) je spíš karikaturou revolučního místa (pokud budete i v Havaně, uvidíte, že ani zdaleka nesnese srovnání se skvělým Museo de la Revolucion), nicméně výhled od něj na zátoku je opravdu krásný a přímo vybízí k usednutí na lavičku a kochání se s pohledem. To však není ještě nic proti tomu, vydáte-li se ulicí Santa Rica směrem do kopce na západ (cestou narazíte na řadu pěkných casach particulares, ve kterých může být vzhledem ke klidu velmi příjemný pobyt). Těsně před křižovatkou s Avenidou de 24 febrero (Trocha), v nejvyšším bodě ulice a pravděpodobně i centrálního Santiaga stojí základní internátní škola Luise A. Moralese Musteliera z jejíhož nádvoří snadno přehlédnete celé město se všemi jeho dominantami, záliv i značnou část pohoří Sierra Maestra. Jediné co výhled trochu kazí je neustálý příkrov smogu. Pro nás to byla vydařená cesta za Santiagem.

Třetího dne pobytu jsme se pronajatým Chevroletem (viz výše) vypravili k dominantě zálivu pevnosti El Castillo del Morro San Pedro de la Roca. Na zkoumání této gigantické pevnosti budete potřebovat minimálně půlden a spoustu sil na zdolávání stovek schodů spojujících jejich několik úrovní. Za cestu tam a zpět a čekání na místě jsme Alfonsovi zaplatili 15 CUC, ale je pravděpodobné, že by se dal umluvit i na deset. Vstupné do pevnosti vás přijde na cca na 3 CUC + 2 CUC příplatek za focení + další drobné na samozvané výklady nejedné ochotné průvodkyně z řad posedávajících „úřednic“. Samotná pevnost však za to nesporně stojí, vždyť pro svou historickou hodnotu byla zapsána na seznam památek UNESCO.

Pevnost stojí na vysokém útesu cca 8 km jižně od města. Je pojmenována po guvernérovi Santiaga, zkráceně se jí ale říká El Morro. Byla postavena v letech 1633 až 1639 (což je vzhledem k její velikosti téměř neuvěřitelné) podle návrhu italského architekta Juana Bautista Antonelliho a jejím úkolem bylo bránit vjezd do zátoky zejména proti útokům pirátů. I přes hluboký příkop, padací řetězový most a spoustu děl, nebyla nedobytná, o čemž se obyvatelé města přesvědčili v roce 1662, kdy se celkem snadno zmocnil anglický pirát Christopher Myngs.

Stavba se skládá ze tří pater – úrovní, které jsou propojeny množstvím schodů a uliček. Je z ní malebný výhled na oceán a celou zátoku Santiaga, takže srdce fotografa rozhodně bude potěšeno možností pořídit opravdu úchvatné záběry. V pevnosti samotné najdete Museo de la Piratería, věnované pirátským útokům na město, sbírku historických zbraní, jakož i rozměrnou nástěnnou mapu věnovanou námořní bitvě mezi španělskou a americkou flotilou, ze které odešli papírově silnější Španělé na hlavu poraženi.

Po prohlídce pevnosti asi neminete bez povšimnutí místní restaurace, kde Vám rádi poskytnou občerstvení (za poněkud přemrštěné ceny). Vašemu unavenému tělu to ovšem nebude moc vadit. Doporučujeme využít i nabídku hudebních nosičů v jednom ze stánků, jejich ceny zde vůbec nejsou vysoké ve srovnání s jinými kubánskými lokalitami.

Budete-li chtít strávit den na pláži a budete-li na to mít čas, doporučujeme vypravit se na některou z krásných pláží na jižním pobřeží (zvláště v zimním období je zde daleko vyšší pravděpodobnost příjemného koupání než na severu, kde je klima silně ovlivňováno studenými frontami). Průvodci doporučují některou z oficiálních pláží z nichž nejslavnější je Playa Siboney, ale my jsme raději využili nabídku Reného s Alfonsem a nechali se odvézt cca 20km západním směrem do poklidné zátoky (25 USD), kde jsme kromě příjemného koupání bez rušení rozvernými turisty mohli pozorovat volně se pohybující se malá selátka, kozy a jiné domácí zvířectvo. Naši průvodci nám rovněž zařídili konzumaci čerstvě ulovené ryby v jednom z místních vesnických domků, která sice byla malá a kostnatá, ale aspoň jsme poznali interiér obydlí zdejších vesničanů. Pokud byste se dostali do podobné situace, doporučujeme tvrdě smlouvat – ceny jsou nesmyslně nadsazené – přijatelná je tak polovina. A nedejte se zastrašit nevraživými pohledy.

Odpoledne posledního dne jsme se taxíkem nechali odvézt na stanoviště Viazulu, po čemž následovala celonoční cesta do naší další zastávky Trinidadu.