Kapitola 2 – Ze San Pedro de Atacama k Laguna Verde

San Pedro de Atacama (Chile)
San Pedro de Atacama (Chile)

9.12.00 (so) San Pedro de Atacama a Valle de la Luna

Dnes nás čekají jen pěší vejlety bez baťůžků. Ráno se jdeme podívat na Inckou pevnost, resp. její ruiny, která se jmenuje Pukará de Quitor a která leží asi tři kilometry severně do městečka. Cesta vede většinou vyschlým korytem řeky a kolem vidíme hafo baráků místních obyvatel. Nejprve lezeme nahoru v podstatě po suchém bahně mezi hlubokými závrtěmi a dostáváme se seshora přímo nad pevnost. Jde o stavby ze 12. století a jsou vidět jen obvodové zdi, tak jeden až dva metry výšky. Je to ale působivé a je odsud výhled na údolí řeky, na San Pedro a hraniční hory, dosahující zde skoro šest tisíc metrů. Hranice je vidět s Bolívií, v dálce pak i s Argentinou. Jsme v takovém hraničním trojúhelníku, Chile nejdál od moře (tak 250 km).

Ještě dopoledne se vracíme zpět a po svačince vyrážíme pěšky do Měsíčního údolí (Valle de la Luna). Jdeme tak deset kilometrů po silnici a zároveň po poušti, slunce svítí – v jednu hodinu je prakticky přímo nad hlavou, takže nejsou žádné stíny – prostě paráda. Těsně před tím než silnice přichází do vlastního údolí, nám zastavuje auto a my pokračujeme dál na korbě džípu. Je to chilský Němec s dvěma dětmi. Projíždíme celé údolí tam i zpět, často zastavujeme a fotíme. Největší zážitkem kromě krajiny absolutně bez vegetace není pro nás písek ale setkání se solí. Už cestou byl podél cesty poprašek soli, ale to, co vidíme tady, nás ohromuje. Nejprve velké kusy metamorfované soli (asi stlačené za velkých tlaků), tedy nekrystalické a pak celé kopce jen ze soli.

Většinou jsou pokryté „měsíčním“ prachem a malými krystaly opět ze soli, takže kdyby nám to nás „šofér“ neřekl, tak bychom je snadno přehlédli. Kromě toho tu jsou i různé krystaly křemene, nějaké formy slídy a bůh ví, čeho ještě. Některá místa jsou žlutá od síry, jež ale opět není krystalická. Všude kolem jsou různé bizardní skalní útvary, je to tu fakt super a cesta po poušti sem nebyla vůbec zbytečná. Přestože jsem dle vyprávění Marvina čekal něco jiného, předčilo to moje očekávání.

Německý Chilan nás veze zpět až do San Pedra, takže máme po starostech, jak se vrátíme. Po třetí hodině odpoledne, lehce přismahlý jsme zpět v našem kempu. Ve stanu je tak padesát stupňů, takže nezbývá než jít na odpoledne na náměstí do stínu pod stromy a Kleofáš razí na průzkum zdejší oázy. Vrací se spokojen, neboť nafotil pouštní sovu. Večer si kupujeme lístky na autobus k Laguně Verde (Bolívie) a na zdejší poměry celkem brzo jdeme spát.

10.12.00 (ne) San Pedro de Atacama – Laguna Blanca (Verde)

Před osmou ranní stojíme před jedinou cestovkou v San Pedru, jež jezdí do Bolívie (Colque Tour), s cílem dostat se dnes přes bolívijskou hranici k Laguně Verde. Hned za San Pedrem je celnice, kde je to bez problémů a pak už silnice jen stoupá. Celkem dobře je celou cestu vidět kužel Licancaburu, který je naší cílem. Hranice je v cca 4500 metrech. Bolívijcům platíme „jen“ pět dolarů za vstup do parku a ani nedostáváme razítka do pasu. Po prašné cestě sjíždíme k Laguně Blanca (4300 metrů).

Jsme na Altiplánu, takže krajina je lehce monotónní – až na pár trsů trávy tu není nic. Jezero je ale nádherné, se slaným bílým okrajem, a na něm plno plameňáků a jiných vodních ptáků. U jezera je skupina baráků a chatrčí, jež slouží jako občerstvovací stanice. Nějakou dobu pobýváme na břehu jezera a fotíme místní ptactvo a okolní hory. Stany stavíme tak hodinu cesty podél jezera, z hlediska aklimatizace nemá smysl jít výš. Jdeme se podívat ještě k druhému jezeru, Laguna Verde. Akorát, že není zelené, jak říká název, ale modré! S lehkou bolestí hlavy jdeme brzo spinkat.

11.12.00 (po) Laguna Blanca – cestou pod základní tábor a zpět

Ráno vyrážíme. Dnes nás čeká 500 metrů nahoru do základního tábora. Jdeme stále mírně vzhůru, nejčastěji po jemné suti. Asi po třech hodinách chůze Kleofáš prohlásí, že ho bolí hlava a že jde dolů. Jsme asi sto výškových metrů od základního tábora, což jsou v cca 4800 metrech ruiny incké pevnosti. Nejkratší cestou scházíme přímo k Laguně Verde a podél ní a pak podél Laguny Blanca jdeme až ke skupině baráčků, kde nás včera vyhodil minibus. Je půl páté, a dolů do Chile už prý dnes nic nejede. Stavíme tedy stan. Taky že jo, do večera neprojede ani autíčko. Hlavně aby Kleofášovi bylo lépe.

12.12.00 (út) Laguna Verde – San Pedro – odjezd do Ariky

Ráno je Kleofášovi viditelně dobře. Navrhuje vylézt alespoň na menší kopec (Juriques, cca 5500m), jež je přímo nad námi. Já ale cítím, že zas tolik sil nemám (beru ještě stále antibiotika) a zpět na Licancabur se mi moc nechce, takže navrhuji taktický ústup. První auto přijíždí v cca deset hodin a je to opět naše známá cestovka Colque. V přibližně v jedenáct hodin odjíždíme zpět do San Pedra. Tentokrát nám Bolívijci dávají zároveň vstupní i výstupní razítko ze země, a to obě s dnešním datem! Téměř hned za celnicí kolem nás proběhne stádo divokých lam (vikuňa), Kleofáš marně volá na řidiče, aby zastavil, že si je chce vyfotit. Ale jeho: „Stop, please“ nepomáhá.

Sjíždíme dolů do San Pedra. Tentokrát to je na celnici horší, jednak vyplňujeme prohlášení, že nevezeme žádné jídlo a jednak nám kvůli tomu lehce přehrabují batohy. Ale naše zbytky v nich naštěstí nenachází. V San Pedru si kupujeme první autobus do Calamy, s cílem odjet z ní na noc Ariky. V Calamě asi ve tři hodiny zjišťujeme, že první autobus jede až na noc, v půl desáté večer. Co se dá dělat, homelessíme tudíž na nádraží společnosti Geminy. Jdu se podívat do města, ale kromě tržiště tu není vůbec nic zajímavého. Hlavní náměstí je celé oplocené (asi ho rekonstruují) a jinak to tu je samá šeď, šeď. Odsuď jezdí jednou týdně vlak do La Pazu v Bolívii, ale prý je to cesta utrpení. Kolem deváté přistavují náš autobus, v deset nás pustí dovnitř, ale ještě tak hodinu se vůbec nic neděje. Teprve asi jedenácté lehce nervózní vyrážíme směr Arica, nejsevernější chilské město.

Booking.com