Co se šeptá na Hukvaldech: Pověsti ze slavného hradu

Hukvaldy patří k nejrozsáhlejším hradním zříceninám u nás a dodnes si zachovávají silnou atmosféru. Návštěvníci sem míří za historií, výhledy na hřebeny Beskyd, na mezinárodní festival vážné hudby a také na procházku kolem celoročně přístupné obory s daňky, muflony či bažanty. Vedle známých faktů k Hukvaldům patří také pověsti – vyprávění, která se po generace předávala a dodnes dokážou zaujmout i pobavit.

Jak Hukvaldy ke jménu přišly

Podle pověsti hrad Hukvaldy získal svoje jméno po místních vílách, kterým se říkalo húkalky – podle podivných zvuků, které vyluzovaly. Děsily chodce procházející po cestách vedoucích okolními lesy.

O lidomorně

V podzemí hukvaldského hradu prý bývala kuchyně, koupel, sklady a věznice, mučírna a také obávaná lidomorna, původně cisterna na vodu, hluboká kolem dvaceti metrů. Shora se její otvor uzavíral železnými dveřmi. Kolem dna měla malou kamennou lavičku, ke které do železných kruhů přikovávali vězně odsouzené k smrti hladem.

O zazděném preclíkáři

Nejhůře bylo místním za panování hejtmana z Harasova. Drábi je honili do roboty, mnoho z nich zakusilo pobyt v kládě a nejhorší bylo, když hejtman našel zalíbení v mladých selských dívkách, které si zval po jedné k noční službě na hradě. Krásné dceři preclíkáře Světlíka se na pastvě zatoulala kráva na panské. Hejtman to zpozoroval. Dívka jej okouzlila a poslal pro ni drába. Ustrašený otec ji schoval u příbuzných a dráb se vrátil na hrad s prázdnou. Harasovský zuřil a nechal si preclíkáře přivést. Uvrhl jej do mučírny, ale ať se kat snažil, jak mohl, přiznání, kde ukryl dceru, z něj nedostal. Za trest Harasovský nechal Světlíka zaživa zazdít do zdi hradu. Podle vyprávění bloudí duch nebohého preclíkáře hradem dodnes.

Proč je voda v Hukvaldech dražší než víno

Na hradě bývala nouze o pitnou vodu. Získávali ji z hradních střech, dováželi ji v sudech z říčky Ondřejnice nebo brali z lesního Bílého pramene na Zapadlisku, kam podle pověsti vedla krytá chodba. Vchod byl dobře zamaskován, aby jej nikdo nepovolaný nenašel. (Údajně touto chodbou zachránil z uvěznění na hradě svého otce zbojník Ondráš.) Kolem roku 1540 se olomoucký biskup Thurzo rozhodl nechat vyhloubit studnu na posledním nádvoří. Stála prý o jeden krejcar více, než stál celý hrad. Nad studnou byl srub se šlapacím kolem pro vytahování vody z veliké hloubky. Ten ale v roce 1738 shořel a viník byl dle biskupova nařízení potrestán přísným vězením a kládou.

Poklad u velkého kamene

V hukvaldské oboře u tzv. Hrubého buku měl ležet poklad tak velký, „že by zaň koupil půl Moravy“. Je ho třeba hledat pomocí virgule, proutku z klokoče s vrškem roztrojeným, na Květnou neděli posvěceným. Zaklínací formuli k vyzvednutí tohoto pokladu znal starý Holeček z Hukvald. Podle tohoto návodu poklad hledali. Sotva začali kopat, zjevilo se jim malé pachole se slovy: „Kopete, kopete, ale marná vaše práce. Je tu poklad ze zlata, stříbra a z drahého kamení, za který by půl Moravy mohl koupiti, ale váš nebude, vám nepatří, nenajdete ho.“ Poklad tam tedy leží dodnes. Hrubý buk již nestojí, pokáceli jej v roce 1907. Další nevykopané poklady mají ležet v oboře v místech zvaných Zapadlisko a Nad Rájem.

Jak vařili na Hukvaldech pivo

Pod hukvaldským hradem založili olomoučtí biskupové v roce 1567 panský pivovar. Podle pověsti se v roce 1822 na Hukvaldech pořádala slavnost na počest olomouckého arcibiskupa Rudolfa, arciknížete rakouského. Po slavnosti nařídil arcibiskup, aby přítomným bylo poskytnuto pohoštění pivem. Hukvaldské pivo bylo vždy proslulé svou kvalitou, ale pro poddané vařili z ovsa. Proto rozjaření účastníci začali po ovesném pivu řehtat jako koně, aby se vrchnost dovtípila, že má pivo pro příště vařit jenom z ječného sladu.