Deník z Bolívie a Chile (9 / 9)

Deník z Bolívie a Chile - DENÍKY Z CEST
  • Translate

n_denik_bolivie-9_88498477
Duben 16, 2007

drive cenzurovane pasaze: Stalo se také pár věcí, o nichž jsem zde nechtěl dříve informovat, aby se o mě doma nebáli. Teď už sedím v hotelu na jednom místě a za chvíli odlétám domů, tak to snad nevadí.

8/7/2003 – La Paz, Bolivia

Vylezl jsem na vyhlídkový kopec a cestou dolu jsem potkal obtloustlého mladého Ekvádorce, který tu také coby student cestuje. Dole na silnici se nám legitimoval policista v civilu, a že prý jim kdosi hlásil, že tu nějací turisté kouří drogy. Tak si prohlédl naše pasy a stopnul auto, ať nás zaveze na stanici, že to je v pořádku, jen si nás zapíšou. Ekvádorec s tím byl tak smířen, že jsem do toho auta nasedl. Teprve záhy mě napadlo, že se „policista“ a řidič asi nevidí poprvé. No, a začali jsme jezdit po městě, nejdřív kolečko a pak jaksi dál od centra. „Policista“ mezitím komunikoval mobilním telefonem se „stanicí“ (což bylo nejspíš hluché sluchátko), reportoval naše národnosti a očichával naše cigarety, jestli v nich náhodou něco není. Když se rozhodl ze stejného důvodu kontrolovat Ekvádorcovu ledvinku s penězi, AMEX šeky atp. (což mu ten mamlas dovolil), auto zastavilo a já jsem vystoupil. Policistovi uprchlý feťák moc nevadil, pouze mě požádal abych zavřel dveře a celá veselá parta odjela. Jen doufám, že z toho Ekvádorec nějak vyvázl, byl to takový baculatý trumbera, ideální adept na to, aby mu někdo provedl něco hnusnýho.

9/7/2003 cesta La Paz-Coroico, Bolivia

…brzo z toho byla apokalypsa zažloutlé mlhy, přes níž chvílema ani nebylo vidět na výmoly a kameny, které nám letěly v ústrety.

V jedné takové situaci se mi podařilo nádherně přeletět přes řídítka. Vyvázl jsem z toho velmi lacino – s naraženým kolenem a odřenýma dlaněma, a to ještě jen proto, že jsem si asi půl hodiny předtím sundal rukavice ve zkratovém přesvědčení, že jejich jediným úkolem je hřát. Naštěstí to bylo skoro u konce cesty, protože zadní kolo se mi při tom pádu zkřivilo a od té doby poněkud drhlo. Teď mám na dlaních takové morbidně zajímavé mokvavé obrazce sedřené kůže, škrábanců a prachu, který z toho prostě nejde ven. S tím přímo souvisí jedna nadpřirozená historka. Mám takový bílý švýcarský nůž, který se mnou putuje už dlouhou dobu a občas si nachází cestu zpět zvláštními způsoby. Vloni jsem jej v USA zapomněl přibalit do batohu a protože na palubu letadla mě s ním nepustili, byl jsem nucen ho odeslat v obalce označené „only for domestic mail“ a „flat mail only“. S potížemi jsem ho narval do škvíry na dopisy a uronil slzu, ale on se kupodivu asi za měsíc objevil v mé pražské schránce. Tentokrát jsem stal se zakrvácenýma rukama v prachu a jeden Holanďan mi pomáhal tím nožem uříznout náplast. Teprve večer jsem zjistil, že nůž postrádám, což mě mrzelo daleko víc než odřené ruce. Nebyl v tom nicméně ničí zlý úmysl, byla to opravdu zmatená situace. O dva dny později a čtyřista kilometrů dále V Rurre jsem Holanďana (který se mezitím vrátil do La Pazu a zase přiletel sem) jen tak potkal na ulici, zeptal jsem se ho na nůž, a on že jo, že se mu takový objevil mezi věcma a on neví jak. Tak ho mám opět v kapse. Kouzelná věc.

19/7/2003 – Bolivia

V městečku nedaleko Potosí stavkují horníci tak, že zablokovali všechny cesty z města. Kdo chce projít, tomu slušně vysvětlí, že je to mrzí, ale že musí bojovat takto a nikoho tedy opravdu pustit nemohou. A pokud by je cestovatel neposlechl, hodí po něm dynamit. Cestovky pořádají diverzní guerillové akce jak dostat své klienty ven nebo dovnitř („sraz je v pět rano za vrakovištěm“), ale většinou to ztroskotá na lokálním řidiči autobusu, který se obává pomsty za stávkokazectví. Po městě se potácejí ožralí horníci, kteří sice nejsou nijak agresivní, ale nějaký ten dynamit si sem tam střihnou.

Ztracene vety:

– v Santiagu de Chile mají tři trasy metra – Linea 1, Linea 2 a Linea 5. jak se asi bude jmenovat ta čtvrtá?

– imprese: ve výšce 5000 mnm, od zamrzlé hladiny jezera se odráží studené slunce. Je tu hrozný vítr a stíny mraku sviští krajinou. U betonové budky je kovový stožár a v tom větru to zní jako když se někdo pokouší přefouknout panovu flétnu.

– už více než den mi cuká levé oční víčko. doufám, že jsem se z té přechozené jihoamerické chřipky nezbláznil.

– Chilané se dodnes nemohou shodnout jestli byl Augusto Pinochet hnusný vyvrhel nebo naopak velký klaďas. Jedna z hlavních věcí, které jsou mu vyčítány, jsou asi 4000 zmizelých nepohodlných osob. Elian říká, že to je v pořádku, protože to byli téměř výhradně komunisté a tím pádem je to spíš záslužný čin. To zní docela rozumně.

– v naprosto betonové části Santiaga, kde neroste ani plevel, zeje uprostřed ulice výkop a v něm se klikatí jakési obrovské prastaré kořeny.

– bolívijské pouliční bootlegy jsou opravdu něco. CD-R, titul rozmázle vytištěný na inkoustové tiskárně, zbytek plný chyb i třeba v názvu kapely – kupte si třeba takové Eypress Hill.

– kultivovaný mladý Bolivijec mi vyprávěl, jak jako malí se sestrou hrozně zlobili. Jejich rodiče z toho byli bezradní. Když nepomohly výprasky, občas jim sáhli do oka prstem od chilli. Na to si ale děti brzo zvykly, takže rodiče najeli na metodu rozdrcených chilli paprik nacpaných rovnou do zadku. To už bylo prý horší, ale po čase to taky ztratilo výchovný efekt. Rodiče nakonec rezignovali.

– všiml jsem si, že asi opravdu mám teplotu, když mi na ulici jako jedinému šla pára od pusy. V Santiagu jsem pár dní strávil převážně pocením. Pokoj neměl žádná okna ven, jen kulatá zářivka na chodbě vrhala do pokoje světlo přes prosklené dveře nerozeznatelné od denního. Stalo se tak třeba, že jsem se obluzen probudil a vydal se na odpolední procházku, abych na ulici zjistil, že jsou tři ráno.

– nenávidím izraelské turisty! V Rurrenabaque obývali oba sousední pokoje, jeden pár byl doma, druhý přitáhl ve tři ráno s kamarády z mejdanu. Izraelci, které jsem tu zatím potkal, nejsou příliš obezřelí při regulaci hlasitosti projevu a hostelový dvůr se otřásal ošklivými hebrejskými výbuchy. To probudilo i mé první sousedy, kteří začali za tenkou zdi hlučně souložit. Když skončili, rozešel se i večírek na druhé straně a začalo se souložit tam. Chtěl jsem je všechny natruc vzbudit v šest rano, ale jel jim autobus, a tak už byli vzhůru. Ach jo.

Více o cestách a zážitcích Marka Svobody se dozvíte na jeho stránkách http://maraspace.net/ .

Autor: Marek Svoboda
Zveřejněno: 16.4.2007

DALŠÍ ČLÁNKY:

  • Deník z Bolívie a Chile (5 / 9)Deník z Bolívie a Chile (5 / 9) La Paz 17/7/2003 Potřetí a asi naposledy v La Pazu. Včera jsem se vzbudil v Rurre (kde se po pár chladnějších dnech vzpamatovala pravá tropická výheň), v jedenáct dopoledne jsem nasedl na autobus a coby dup jsem se dnes v pět ráno ocitl v hlavním městě. Mimoděk jsem tak projel "nejnebezpečne...
  • Deník z Bolívie a Chile (3 / 9)Deník z Bolívie a Chile (3 / 9) Putre - La Paz - Copacabana - jezero Titicaca6/7/2003 Protože tu slunce zapadá brzy a jediná věc, co lze často poté dělat, je jít do nějakého gringo baru, což se mi nechce, chodím spát tak v osm. Díky tomu jsem se ráno probudil kolem šesté a rozhodl se dojít těch pět kilometrů z Putre na zas...
  • Deník z Bolívie a Chile (1 / 9)Deník z Bolívie a Chile (1 / 9) Přílet do Chile – Santiago de Chile30/6/2003Sedím u gate A4 na Ruzyni a čekám na letadlo. Francouzské aerolinky jsou zatím opravdu věrny ležérní pověsti svého národa. Zatímco i lety v jedenáct hodin večer už dávno vyvolávaly pasažéry k přepážce, můj spoj ve 20:55 měl stále dost času. Letadlo by...
  • Deník z Bolívie a Chile (6 / 9)Deník z Bolívie a Chile (6 / 9) Potosí – Tupiza 19/7/2003 V kopci nad Potosí objevili Španělé kdysi dávno stříbro a rozhodli se ho vlastnit. Město se tak stalo na dlouhou dobu nejbohatším místem Jižní Ameriky a pupkem španělského koloniálního světa. Potom všechno stříbro vytěžili a s luxusem byl konec. Zbyl jim tu ale ješt...
  • Deník z Bolívie a Chile (4 / 9)Deník z Bolívie a Chile (4 / 9) Rurrenabaque – Rurre9/7/2003 V osm ráno nás, deset gringos, naložila dodávka a vyvezla do průsmyku nad La Pazem. Tam každý vyfasoval kolo, helmu a rukavice a jelo se. První část byla asfaltová silnice a také jedno stoupání, na němž jsem v těch 4000 metrech málem vypustil duši. Pak nahle asfa...
  •  Deník z Bolívie a Chile (7 / 9) Deník z Bolívie a Chile (7 / 9) Uyuni - San Pedro de Atacama22/7/2003 Tak přece ještě. Protože všechny vlaky a autobusy do Uyuni odjíždějí večer a z krajiny tak mnoho nevidíte, nacpal jsem se za úplatu do jeepu mezi domorodce. Ve voze Toyota LandCruiser nas bylo i s řidičem jedenáct a půl, ale scenérie byly takové, že - j...