Deník z Bolívie a Chile (7 / 9)

Deník z Bolívie a Chile



Uyuni - San Pedro de Atacama

22/7/2003

Tak přece ještě. Protože všechny vlaky a autobusy do Uyuni odjíždějí večer a z krajiny tak mnoho nevidíte, nacpal jsem se za úplatu do jeepu mezi domorodce. Ve voze Toyota LandCruiser nas bylo i s řidičem jedenáct a půl, ale scenérie byly takové, že - jak by řekl Jiří Z. - všuechny uostatní knedlíky můžou jít do puedele, jmenovitě třeba Monument Valley. Když zmizely kaňony a kaktusy, objevily se zase lamy a alpaky (jestli jsem to dobře pochopil, rozdíl je ten, ze lamy jsou divoké a alpaky mají do uší nastřeleny dekorativní červené střapečky, ale mám podezření, že jsem to pochopil špatně).

Chvíli jsme jeli řekou, pak jsme se prozměnu ocitli uprostřed saharských dun ze světlého písku. Nakonec z toho byla altiplanská step s nízkými bodlavými keři. Sem tam - uprostřed ničeho - nějaká ta osada hliněných domečků, opuštěná nebo s pár domorodými trosečníky. Jak už jsem jednou psal, v každé bolivijské usedlosti je spousta domů buď nedostavěných nebo opuštených a prázdná okna, která na vás všude civí, dodávají těm místům trochu postapokalyptický nádech. Mimojiné jsem od předchozího zápisu zjistil, proč Boliviáni své domy vlastně nedostavují. Inu je to tak, že daň z nemovitosti platíte až po dokončení budovy, a když si na střechu postavíte obvody ještě jednoho potěmkinovského patra, vlastně ten barák nikdy nedostavíte.

Ještě jednou se taky musím zmínit o latinském popu. Protože ho tu slyšíte na každém kroku, v sebeobraně jsem se naučil svým způsobem si ho užívat a cestou do Uyuni jsem v autě slyšel úžasné číslo. Podklad ke zpěvákovu tklivému vyznání tentokrát obstarával orchestr a klavír a partitury musel psát nějaký génius, protože celé to mnohovrstevnaté těleso odpovídalo unisono na zpěvákovy jednoduché melodie. Představte si filharmonii, jak kavalerie dechů a smyčců V UNISONU hrají třeba Skákal pes přes oves. Je to hrozně legrační.

Další zpestření přišlo těsně před Uyuni, když jsme ve stepi potkali porouchaný vůz téže značky plný pasažérů. Jejich řidič byl evidentně méně zkušený než ten náš, a tak si nechal vysvetlit, co že to znamená ten budík na palubní desce s namalovaným teploměrem a kde by jeho ryska opravdu neměla být. Podle všeho to nevěděl. Z kolejí vyjetých v prachu se náhle stala síť pravoúhlých uliček, která se o kilometr dál opět měnila ve vyjeté koleje. Stojíte na poušti a skrz město vidíte na poušť. Toť Uyuni - málo uprostřed ničeho.

Atmosféra díky tomu výtečná, jen je tu dost gringos, protože odsud se jezdí na solné pláně a k horským jezerům. Touto cestou se vydám i já, což mě trochu štve, ale ta místa bych vidět chtěl a jinak se tam dostat nedá.

Když zapadalo slunce, vydal jsem se na hřbitov parních lokomotiv, který je necelé dva kilometry od Uyuni. Pouštní vítr hvízdá v rezavých soukolích, nad tím vycházejí hvězdy tak asketické a Mléčná dráha tak mléčná, že je to k nevuvěření. Občas můžete úplně tichounce zaslechnout ta-da ta-da jedoucího vlaku, to jak zborcené kolosy vzpomínají na své mládí. Poslední večer v bolívijském městě.

23/7/2003

V Bolívii věci plynou jako po arabsku, všechno má dost času a nikdo se nezlobí, když autobus nejede třeba tři hodiny. Je to romantické, ale občas vás to stejně prostě naštve. Odjezd do solných plání byl stanoven na jedenáctou (to se dodržuje, aby gringos nebreptali a nejeli s někým jiným), takže jsem věděl, ze mám dost času podívat se do místního miniaturního zaprášeného muzea mumifikace a trepanace (víte, co je to trepanace? No, staří Inkové prostě věřili, že se leckterý neduh těla i ducha vyléčí, prorazí-li se dotyčnému dostatečně velký otvor do lebky). Muzeum otevírá v půl deváté, takže pak stihnu ještě zajít na internet, který je tak od devíti.

Jenže - muzeum vůbec neotevřelo a v internetové kavárně čekali až někdo přijde a zapojí server. Na jedenáctou jsem dorazil do cestovky, kde mi včera slíbili, ze razítko do pasu pro opuštění Bolívie vyřešíme spolu. Dnes se divili, že ho ještě nemám. Včera mi udělali slevu, abych jel s nimi a ne s konkurencí, které je tu spousta, dnes to zkusili v tom smyslu, že jsem platil méně, a tudíž si musím vézt vlastní vodu. Je docela zajímavé se s někým přít se slovní zásobou typu ty-říkáš-levnější-včera,ne-voda-neříkáš, ale dobře to dopadlo.

No, a vyjeli jsme, kromě mě šest Francouzů. Neumím a nechci popisovat všechna ta další a další přírodní hýření, která se vynořovala z pouště, tak se zaměřím na tu odvrácenou stránku. Jak jsem se zmínil, cestovek se zhruba stejným programem je v Uyuni spousta, takže na zajímavých místech se občas potká více nez dvacet (dnes bylo nejvíc 24) jeepů po šesti sedmi turistech.

Celý den jsem tak osciloval mezi opruzem z toho, že jsem účastníkem zájezdu amatérských fotografů a vytržením z obrazů vůkol. Dnes táboříme v další poloopuštěné osadě v horách a Slunce ruku v ruce s andskými vrcholky předvedlo tak divutvorný konec dne, že je vše odpuštěno. Mimoto dostáváme pravidelně najíst, což se mně samotnému normálně také vždycky nedaří.

25/7/2003

Jsem opět v Chile. Zbytek výletu popisovat nebudu, jen zmíním, že andské kuriozity jsou nesmírné, řidič byl trouba a snad všichni turisté tu byli Francouzi. Asi před dvěma hodinama jsme prošli tuhými chilskými hranicemi, které popravdě oddělují civilizaci od třetího světa a chovají se podle toho. Hezké bylo, když si jedna holka spletla policejního čichače s obyčejným pouličním psíkem a odehnala ho od svého batohu ve stylu “jedešpotvoro!”. Celníci se tomu náramně divili a projevili zájem o obsah jejího zavazadla.

Teď sedím v městečku San Pedro de Atacama, což je taková ospalá a teplá ( po vražedném větru ve výšce 5000 m zvláště fajn) vesnice na severu Chile. Je tu hrozně moc turistů, tolik, že jsem nemohl sehnat ubytování a čím dál tím naštvanější chodil prašnými stezkami sem a tam asi hodinu. Všichni ti mladí gringos si to tu náramně užívají a ten jejich štěněcí entusiasmus mě dohřívá ještě víc, tak jsem byl v pokušení opustit město ještě dnes. Nakonec mi svitl bystrý alternativní plán – opiju se ( vůbec poprve zde) a přece jen zůstanu dozítra. Zatím to vychází skvěle.

Více o cestách a zážitcích Marka Svobody se dozvíte na jeho stránkách http://maraspace.net/ .

Obsah cestopisu Deník z Bolívie a Chile

Deník z Bolívie a Chile (1 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (2 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (3 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (4 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (5 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (6 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (7 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (8 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (9 / 9)



Autor - Marek Svoboda

Zveřejněno - 02.04.2007 00:00

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň