Deník z Thajska a Kambodže (3 / 6)

Deník z Kambodže - DENÍKY Z CEST
  • Translate

n_denik-thajska-kambodze-3_52591390
Květen 21, 2007

Čt 26/1/2006Další den v Phnom Penhu. Zašli jsme se podívat do muzea v Tuol Slengu, bývalé škole, kterou používali Rudí Khmérové jako detenční centrum a z jehož cca 18000 obyvatel se vrátilo domů sedm lidí. Je to opravdu zlé místo a je zajímavé, že když se to vykonavatelům umožní, podobné instituce se vždycky zvrhnou do hrozných krutostí bez ohledu na dobu nebo kulturu. Na ulici venku se motají znetvoření a popálení žebráci.

Na nedaleká „killing fields“ jsme se jet podívat odmítli, protože netoužíme fotit se s evropskými důchodci u hromad lebek. Úplně stačí objevné humanistické verše vyškrábané po Tuol Slengu, jako třeba:

„When this was a prison, nobody learned.
When this was a school, nobody died.“

nebo

„Anyone who will disrespect this place will be cursed- Melinda.“

Nejeli jsme ani tam, kde si podle všeho kambodžská armáda přivydělává tím, že turistům půjčuje AK-47 a granátomety a ti si pak připadají hrozně velicí a s výkřikem „yee-ha!“ tisknou spoušť. Říká se (a doufám že to není pravda), že za sto dolarů lze zakoupit živou krávu jako cvičný terč. My jsme se místo toho toulali městem, pozorovali Kambodžany a oni pozorovali nás. Výdaje za almužny žebrákům začínají nabírat seriózních rozměrů. Linda, která vlastně trošinku asijské rysy má, zřejmě mimořádně splňuje zdejší ideál, protože po ní zálibně koukají i ženy, což mi přijde nefér, ty přece mají koukat především po mně. Khmérské i thajské slečny jsou totiž opravdu často velmi krásné. Jejich pevná těla a dokonale řezané tváře v sobě mají přesně tu směs vzešenosti, nevinnosti a smyslnosti, která do regionu každoročně vábí zástupy západních prasáků a kvůli které jsou tu cedule varující před sexem s nezletilými.

Když uz jsme u té typologie, je zajímavé jak se některé národnosti prostě poznají. Třeba Korejky jsou bledé, obrýlené a nepříjemné, úzkostlivě se drží pohromadě a v kresleném filmu by byly nejspíš zobrazeny jako nějací hlodavci. Anglosasky cestující bez pánského doprovodu jsou nejčastěji bledé sýrovité krabice, jejichž oblíbenou kratochvílí je tisknout se na sedadle mopedu monstrozními klíny na útlá snědá záda nebohých Čepičků, tvářit se zpruzeně nebo přiopilé tančit a mimoděk odhalovat různa řídce zrzavě ochlupená místa až všichni okolo nevědí kam s očima. Tohle bylo stejné už cestou Bolívií, jen tady naštestí zdá se chybí izraelští batůžkáři, kteří bývají velmi náročnými spolucestovateli. Ach jo, a to se říká, že cestováním se člověk xenofobie zbavuje.

Ale je to trochu jen taková legrace, většina ostatních je v pořádku a nevylujuču, že i krabice mají nějaké skryté přednosti, jako že třeba umí báječný vánoční pudink nebo luskat prstama na nohou.

Podobností s bolívijskou cestou je ostatně víc, i tady mě fascinuje místní pop. Je to tklivé a táhlé, foneticky to zní humorně – mončičákový týpek s řídkým knírkem ječí „Deng kluong e-kon. Kon! Koooooon! Kwwwaaaaiiii!!!“ a když mu dojde dech nebo se konečně rozpláče, nastoupí kytarový hrdina jak z roku 1985. Jelikož tam občas figurují i čtvrttónové nástroje a intonace zpěvu je taková zajíkavě škytavá, člověk si někdy není jistý, jestli náhodou nekolísá rychlost přehrávání kazeťáku. Každopádně – kdybych se nahodou nevrátil do Čech, dělám v Thajsku kytarového hrdinu. Není to tak těžké zahrát, je to poctivá práce a někdo to dělat musí. A je tu to teplo. Když vidíme na internetu počasí v Čechách, vždycky si připadáme jak jsme na to lišácky vyzráli a objevím-li se doma aspoň ve snu, semele se vždycky něco divného, jako třeba včera v noci:

Stáli jsme s Lindou v ústí letenského tunelu na nábřeží, jen jeho oba směry byly rozděleny betonovými sloupy. Nad hlavami nám proletěl velký bombardér a pokračoval směrem nad centrum. Zablesklo se a my jsme věděli co se stalo ještě než začal stoupat hřibovitý oblak. Schovali jsme se za jeden ze sloupů a tlaková vlna se přehnala tam a zase zpátky.
Pak jsme seděli v autobuse a lidé se tam stístněně dohadovali kdo to mohl udělat, kdo mohl mít zájem na tom hodit na Prahu atomovou bombu. „To jsme udelaly my ve jménu kapitána Sandokana“, ozvalo se zezadu. Na poslední řadě sedaček byly dvě identické holčičky bez nohou a bez pánví, jak se všichni otočili, vztyčily svá malá torza na rukou a zle a ironicky na nás hleděly zpátky.

Došlo mi, že to fakt udělaly.

Pá 27/1/2006

Dnes v noci městem něco obcházelo a vzdychalo. Hlasitěji než by zvládnul člověk, a když je jeden rozespalý a ještě se mu do toho motají dojmy z Tuol Slengu, není těžké si představit tři obrovské srostlé bleděmodré hlavy, které se vznáší tropickou nocí a pláčou. Takhle jsem to aspoň viděl já a na klidném spánku mi to nepřidalo, protože jsem čekal kdy je spatřím za oknem. Jsme poslední den v Phnom Penhu, vane příjemně vlažný severovýchodní monzun, po stěnach lezou bledé ješterky, které vypadají jako z fosforového plastiku a když se na ně usmějete, občas zavrtí ocáskem.

Bál jsem se jak na tom budou zdejší pouliční zvířata, ale všichni ti psíci a kočky vypadají celkem zdravě a přátelsky, takže je tu asi moc netrápí. Trh s masem je ovšem zajímavý, v té půl metru úzké uličce, kde ze všech stran visí nějaké rozporcované mrtvolky nebo i živé věci je to trochu jak v Boschove pekle. Kdo se bojí ptačí chřipky nesmí do lesa. Výběr je veliký a když pak náhodou na nábřeží narazíte na zplacatěnou krysu 2D, nejste si jisti jestli ji někdo přejel a nebo jen spadla prodavači z vozíku.

Ulicemi přes den proudí neuvěřitelné množství mopedů, cyklistů, tuk-tuku a aut, dopravní předpisy jsou jen velmi nezávazným doporučením. Přesto jsem tu zatím neviděl jedinou nehodu a i když je toho víc a je to hlasitější, atmosféru to má méně nervní nez ucpaná pražská magistrála v pět odpoledne. Přejít ulici je často taková zkouška odvahy. Chce to prostě vkročit do toho proudu a pomalu postupovat vpřed a ono vás to tak samo obtéká aniž byste si přitom připadali nějak nebezpečně.

Zítra nás čeka Kampot. Autobusy jsou vyprodané, tak pojedeme lokálkou vlakem. Kambodžske vlaky prý jde na par minut i předbehnout. Tak schválně. Nevím, jak to bude s internetem, tak kdyžtak později. Dobrou noc!

mimo

S internetem je to všelijak, a když už na nějaký narazím jako teď, nemám u sebe zápisník. Tak zase později, ale o to více. Jen snad že jsme v pořádku a mysli veselé. Opatrujte se, drazí!

opět na internetu

tentokrát se zápisníkem, ale prozměnu nemáme čas. Dnes odpoledne středoevropského času nicméně slibuji rozsáhlý retrospektivní zápis. Ledaže by se to zase nějak zvrtlo.

***
tak jdeme na to. Pěkně popořadě od posledního zápisu:

Pá 27/1/2006 večer

Zatím jsem se tomu tématu vyhýbal, ale je pravda, že Evropan – bílý a o dvě hlavy větší než ostatní, o kterém se navíc ví, že má peníze – je centrem neustálé pozornosti. Sednout si na ulici a mít klid je spíš výjimkou. A není to většinou pozornost motivovaná zvědavostí, ale spíš nepřetržitý proud neupřímných vlezdoprdelků, kteří se vás snaží cíleně oholit. Obvykle to člověk zvládá s úsměvem, ale někdy (zejména při vědomí, že za všechno platíme dva- až desetkrát vyšší ceny než místní a že se díky těmhle hajzlíkům daleko hůř dostáváme k normalním lidem) je toho prostě moc. Pak to v nás občas vyvolává chvilkové záchvaty šovinismu, ať už vůči domorodcům (Marek: „Jestli na mě ještě někdo zavolá ‚moto, Sir!‘, kopnu ho do prdele!“) nebo vůči jiným turistům (Linda: „Podívej se na ni, vždyť je to kráva!“ – slečna vedle si nějak dlouho vybírá vodu). Tolik se vlastně těm místním nedivím, protože pumpnout boháče, který se nechá je vlastně v reálu prastarý princip volného obchodu a třeba s malou Dee, která z nás lámala peníze za vodu první večer, jsme se nakonec docela skamarádili. Jen je ten tlak někdy větší než nádoba trpělivosti. (Je to takové být slavný? Že na vás všichni pořád koukají a něco po vás chtějí? Fujtajbl.)

No a když už se zdá, že máme chvíli pokoj, přitočí se k nám klučina a šroubovaně zdvořilou angličtinou s příšerným přízvukem se zeptá mohl-li by se s námi cvičit v konverzaci. Takovou ušlechtilou prosbu nelze odmítnout a taky se nám z něj možná podaří vytáhnout jak dlouho to trvá vlakem do Kampotu. Už jsme si všimli, že Kambodžani většinou nejsou nějak zvlášť informovaní ani o svém blízkém okolí, a tak se nenecháme rozhodit, když nás přesvedčuje, že z Phnom Penhu do Kampotu vlak nejezdí. Pak si zavolá pár kamarádů na pomoc. Jeden říká pět a půl hodiny. Jeden jedenáct a jeden osm. Hádám, že všechno je možné.

Více o cestách a zážitcích Marka Svobody se dozvíte na jeho stránkách http://maraspace.net/ .

Autor: Marek Svoboda
Zveřejněno: 21.5.2007

DALŠÍ ČLÁNKY:

  • Deník z Thajska a Kambodže (4 / 6)Deník z Thajska a Kambodže (4 / 6) So 28/1/2006Tak navzdory včerejším precizně přeloženým informacím od ověřeného zaměstnance nádraží vlak do Kampotu dnes ráno skutečně nejel. Místo toho vypravili jednu starožitnou soupravu do Battambangu, což je ovšem tak trochu na druhou stranu. Nakonec to ale bylo dobře, protože jak se den vy...
  • Deník z Thajska a Kambodže (2 / 6)Deník z Thajska a Kambodže (2 / 6) Po 23/1/2006Po noci vydatného spánku se předchozí dva dny zdají jako sen. Chvíli to trvá než člověk poránu uvěří, že je opravdu v Kambodži. Pokud byly moje první dojmy z Angkoru trochu cynické, dnes se to všechno napravilo. Půjčili jsme si v hostelu dva oprýskané bicykly a vyrazili na vlastní p...
  • Deník z Thajska a Kambodže (6 / 6)Deník z Thajska a Kambodže (6 / 6) Pá 3/2/2006 večerDen v horečce utekl dle očekávání docela rychle. Po stropě lezou fosforové ješterky a cvakají ocásky jako když mnete gumový balónek. U řeky se ráno probudil nějaký zvláštní pták, který trylkuje nejdřív pomalu a pak zrychluje až do manického staccata. Pak je tu ještě jiný, který...
  • Deník z Thajska a Kambodže (5 / 6)Deník z Thajska a Kambodže (5 / 6) Po 30/1/2006Kep. Kdysi ospalá rybářská vesnice, pak přímořské letovisko a teď, po občanské válce, ospalá rybářská vesnice s ruinami krásných francouzských koloniálních vil. V nich, často ozobaných dírami po kulkách, squatují místní, vzduchem létají hejna vážek a u pobřeží prodávají rybáři své ú...
  • Deník z Thajska a Kambodže (1 / 6)Deník z Thajska a Kambodže (1 / 6) Čt 19/1/2006Mám pocit, že poslední týden nějak hrozně rychle prosvištěl. Zbývá sbalit, koupit nějaké to jídlo a vrátit DVD Ani di Franco. Tak už tedy zítra. Čt 19/1/2006 19:21 Právě jsem do své obrovské krosny naházel ponožky, plavky, asi tři trička a foťák. Teď sedíme vedle sebe na podla...
  • Deník z Thajska a KambodžeDeník z Thajska a Kambodže Před dvěma týdny jste si naposledy mohli přečíst zážitky Marka Svobody (http://maraspace.net/) z putování po (Chile a Bolívii). Od příštího pondělí začíná vycházet jeho druhý seriál, který vás pro změnu zavede do Thajska a Kambodže.