Albánie – zemí orlů, hor a bunkrů (díl 5.)

Deník z Albánie - DENÍKY Z CEST
  • Translate

n_denik_albanie-5_150955025
Červenec 10, 2006

8. den: 9.9.2005, pátek

 

národní park Dajtit (ALB) – pohoří Kerabës (ALB) – Elbasan (ALB) – Lin (ALB) – Liqeni i Ohrit (Ochridské jezero) (ALB)

Nad ránem ještě fotím na 3 x Tiranu. Je to postupně Tirana spící, Tirana probouzející se a Tirana vzbuzená. Fotografie se však moc nepovedly. Pak vyrážíme na dlouhou cestu přes pohoří Kerabës směrem na Elbasan. Řidiči v této chvíli zjišťují, že autobus není zcela v pořádku. Slyšíme nezvyklé zvuky od pravého kola. Proto zastavujeme na vyhlídce u výletní restaurace. Přestávku využijeme k procházkám po místních paloucích. Fotografujeme koníky, osly a famózní okolní hory. Stihneme i kávičku a pivo v restauraci. Druhý cukr mi zbyl a tak ho nakonec daruji žadonícímu Karolovi, neboť kdosi jeho známý je sbírá. Po čase zastavujeme na fotopauze nad městem Elbasan. Máme možnost pozorovat ocelárnu, kterou v sedmdesátých letech vybudovali u města Číňané. Toto dnes již z 80% nečinné monstrum neslo název „Ocel strany“.
Po krátké době zastavujeme na prohlídku Elbasanu. Ve městě samotném není příliš co k vidění. Za zmínku stojí staré městské hradby. U místního obchodníka alespoň kupujeme CD s populárně folklórní hudbou zpěváka Sinana Hoxhy. V jednom domě se schází jakési shromáždění a do dálky je slyšet projev řečníka. Když skončí, objevují se na ulici zajímaví lidé, především staříci s tradičními bílými plstěnými fezy na hlavě. Fotím se také s místními dětmi, které jsou ostýchavé a roztomilé. Naše cesta vede dál překrásným údolím řeky Shkumbini směrem na východ. Cestu si zpříjemňujeme koupáním v řece Shkumbini, která pomyslně rozděluje Albánii na Ghegy a Tosky. Cestou přecházíme železniční terať, která toho má evidentně už mnoho za sebou. Po čase zastavujeme na vyhlídce nad rybářskou vesnicí Lin u břehu Ochridského jezera při hranici s Makedonií. V podvečer do vesnice dorazíme.

Lin, pravoslavný kostel

Lin, pravoslavný kostel

V Linu máme skoro hodinu času a tak ji využíváme k získání překrásných fotografií místních lidí, starých domků i zvířátek. Zdejší děti jsou skutečně hodně dotěrné a máme co dělat, abychom se od nich odtrhli. Rozdáváme cukrovinky, ale i zde funguje právo silnějšího a tak všechny dobroty získávají nejstarší a nejsilnější z malých dětí. Místní dospívající mládež tento humbuk nechává klidnými a jen posedávajíc na schodech pozorují, co se děje. V obci se nachází mešita i pravoslavný kostelík. Asi nejvděčnějším objektem pro naše fotky jsou staré linské ženy, které tráví čas pletním, krmením dobytka, převážením nákladu za pomoci oslíků, či jen prostým klábosením mezi sebou. Odjíždíme se utábořit jen několik kilometrů za Lin. Je to poblíž malé provizorní restaurace na břehu Ochridského jezera. Tentokrát máme na výběr: Buď budeme spát ve stanech na štěrku, betonu, nebo pod širákem. Volíme stísněné ubytování na drobném štěrku. Večer si zpříjemňujeme kloupelí v křišťálově čistém jezeře. Vydržíme se koupat skutečně dlouho, skoro až do chutné večeře. Na místě je jen bouda sloužící jako letní restaurace a turecký záchod s tekoucí vodou, která je možná pitná. V pozdním večeru usínáme.

9. den: 10.9.2005, sobota

 

Liqeni i Ohrit (Ochridksé jezero) (ALB) – Pogradec (ALB) – Korcë (ALB) – Voskopojë (ALB)

Ráno se vydáváme na další cestu podél Ochridského jezera, makedonských a následně řeckých hranic. U cesty vidíme rybáře, kteří chtějí prodat svoje úlovky, mezi nimi jistě i endemickou rybu Koran. Zastavujeme na fotopauzu před obřím Hodžovým bunkrem před městem Pogradec. Pak následuje krátká prohlídka města Pogradec s drobným nákupem zeleniny a ovoce. Město samotné není ničím zvláštní, ale scenérie na břehu Ochridského jezera jsou pěkné. Pokračujeme dále směrem na Korçu. Zastavuje na čůrpauzu u tabákového pole, což je pro mnohé z nás příležitost si pár tabákových listů utrhnout. To se nelíbí místním, kteří z dálky hrozí.

Přijíždíme do Korçe zvaného „Paříž Albánie“. Tohle označení moc nesedí. Je to normální albánské město. Snad má jen trochu širší ulice, ale to je do pařížských bulvárů daleko. Ve městě zrovna probíhá sobotní trh. Celá naše návštěva města se proto odehrála na tržišti a v přilehlých kamenných obchodech. Stihneme se občerstvit dobrým masovým špízem s pečivem. K prodeji je snad všechno. Především ovoce a zelenina a to místní i dovozová. Dále pak rozličné zvířectvo, byliny, čaje, sýry. Nakupujeme co se nám líbí (mj. také CD s folklórní hudbou zpěvačky Eli Fara, koňak Skanderbeg, olivový olej, čaj, banány) a pokračujeme dále směrem na jih podél makedonských a řeckých hranic. Naší další zastávkou je národní park Bredhi i Drenovës. Zastavujeme u starého vysloužilého uhelného dolu. Následuje několikahodinová tůra do nitra národního parku. My volíme volnější tempo spojené s odpočinkem a relaxem. Pozorujeme zdejší dřevorubce na koních, kterak za pomoci karavany oslíků dopravují nařezané dřevo z hor dolů do údolí. Dlouho se osvěžujeme v potoku a nakonec i krátce uléhám na spasenou trávu.

Obří bunkr u Ohridu před Pogradcem

Obří bunkr u Ohridu před Pogradcem

Pak se vydáváme na kratší tůru a následně se opět vracíme k našemu potoku. Krásné místo využijí i někteří další turisté k celkovému osvěžení a očistě (Pepíno, Karol, Marie). Tentokrát večeříme u starého uhelného dolu na okraji národního parku. Po večeři se vydáváme na místo našeho dalšího „kempování“. Při cestě se však stane nemilá příhoda, když se utrhne část zpevněné vozovky a pod náš autobus se dostane obrovský kámen, který znemožňuje další jízdu. Nakonec se podaří kámen rozbít a autobus uvolnit. Ještě jednou máme po cestě problémy, když autobus nemůže zvládnout zatáčku. Všichni proto vystupujeme a jdeme do blízké vesnice pěšky. Autobus se dostane z pasti a brzy nás zase nabere. Průvodci si však ve svých poznámkách píší: při dalším zájezdu zastavit ve vesnici a dojít pěšky. Stmívající se Albánií ujíždí náš autobus dál směrem k vesnici Voskopojë, kde budeme ubytováni v těsné blízkosti restaurace na samotě. Je to taková rybářská bašta se sádkami. Prostor na stanování je extrémně stísněný. Naši průvodci organizují přátelské posezení u bílého a červeného vína. Připíjíme si na zdraví a zdar naší cesty. Trochu poklábosíme a před půlnocí už zaleháme do stanu.

10. den: 11.9.2005, neděle

 

Voskopojë (ALB) – Ersekë (ALB) – „Albánské lidice“ (ALB) – zoologická zahrada (ALB) – tábořiště na trase do Gjirokasteru (ALB)

Hlavním programem dnešního dne je účast na ranní mši v pravoslavném kostele ve Voskopojë. Proto vstáváme velmi brzy, abychom mši na 7:00 hodin stihli. Do vesnice nás dopraví autobus. Přijíždíme do Voskopojë, které bylo dříve velmi důležitým velkým městem. Nachází se zde 25 pravoslavných chrámů. Mnohé z nich však dnes již splynuly s novu zástavbou, nebo jsou velmi zchátralé. Dnes má Voskopojë sotva 1.000 obyvatel. Název obce pochází z bulharštiny. Dříve zde byla bulharská menšina, která se během staletí téměř úplně asimilovala. Naše mše se koná v kostele svatého Mikuláše. Není to však v 7:00 ale až v 8:00. Náš průvodce se spletl. My tedy máme trochu času a tak zamíříme ke chrámu svatého Thanase, který je také zdevastován a dovnitř se nedostaneme. Z dálky vidíme poničené nástěnné malby kostela.

Voskopojë, chrám svatého Thanase

Voskopojë, chrám svatého Thanase

Místní obyvatelé v poklidu pasou v obci stádo. Na turisty jsou zvyklí, jezdí jich sem kupodivu mnoho. Dokonce se setkáme s anglicky mluvícími vesničany. Dokáží plynně hovořit o historii a současnosti své obce. Cestou míjíme hospůdku, kde později také zakotvíme. Nemohu si nevyfotit místní poštu a vrak čínského náklaďáku starého aspoň 40 let. Mezitím se přiblížil začátek mše a my se vracíme zpět ke kostelu svatého Mikuláše. Z boku si prohlížíme krásné ale poničené malby na stěně kostela. V 8:00 vstupujeme do chrámu a usedáme na starobylé lavice. Mše se kromě nás účastní také několik starších vesničanek. Pravoslavný obřad má své kouzlo a my během něho se ve svých myšlenkách vracíme k našim blízkým doma. Po skončení obřadu se spojujeme s Helenou (zdravotní sestra z Ostravy, přítelkyně celníka Honzy) a jdeme hledat další chrámy. Jdeme napravo za vesnici a skutečně z dálky vidíme kostelní věž. Když dorazíme k chrámu, vidíme že je značně zdevastován. Vevnitř asi občas probíhají stavební či archeologické práce. Po velkém hledání nalézám v rohu kostela alespoň jednu úplně nezničenou malbu. Tím naše objevování Voskopojë pomalu končí a my se vypravíme na druhý konec vesnice do již zmiňované hospůdky. Dáváme si místní pivo Tirana. Starý hospodský připravuje nápoje pro místní štamgasty i pro turisty s bohorovným klidem i když mu zrovna, jak je v Albánii zvykem, nejde elektrika.

Pokračujeme dále vesnicí kolem rozestavěného hezkého domu, který snad jednou bude hotelem. Z vesnice do našeho „tábořiště“ to je asi 2 kilometry. Cestou vidíme klasickou albánskou čerpací stanici, kterou fotíme. Kolem 11:00 dorazíme do místa našeho ubytování. Máme tedy ještě 1 hodinu na složení stanu, sbalení věcí, jejich přenesení do autobusu a mírné občerstvení z obdrženého potravinového balíčku. Naše další cesta vede zpět do Korçe, kde navštěvujeme právě probíhající dobytčí trh. Na spasené louce stojí mnoho prodejců se svým zvířectvem a snaží se prodat, zatímco kupující se zájmem prohlížejí co se nabízí. Obchoduje se zejména se skotem, ovcemi, koňmi a osly. Projíždíme předměstím Kroçe a můžeme vidět pravé albánské panelové domy. Ujíždíme stále na jih a po nějaké době dorazíme do města Ersekë, kde mají kuchařka a průvodci v úmyslu dokoupit potřebné zásoby, zejména pečivo. Vydáváme se na velmi krátkou obhlídku města. Po určité době objevuji budovu místního muzea s nádherným výtvorem socialistického realismu. Tuto plastiku si s chutí fotím. Překvapuje nás, že město je poměrně uklizené. Odpadky se zde nepovalují jako doposud v jiných městech albánského severu. Je nám vysvětleno, že zde působí nějaká řecká charita, která město mimo jiné udržuje v čistotě. Jinak zde byl trochu problém s nalezením toalet, ale nakonec jsme tyto turecké „spásné“ místnosti nalezli.

Památník na albánské Lidice, postaveno ze sbírky obyvatel Leskoviku

Památník na albánské Lidice, postaveno ze sbírky obyvatel Leskoviku

Během naší další cesty míjíme místo, kde stávaly „Albánské Lidice“, tj. vesnice, která byla v roce 1943 fašisty vypálena a obyvatelstvo povražděno za údajnou pomoc partyzánům. Památník, který ční do dálky není už tak dobře udržován a je k němu obtížnější přístup. Na pamětní desce stojí, že byl postaven ze sbírky občanů Leskoviku. Naší poslední dnešní zastávkou je albánská zoologická zahrada. Symbolické vstupné 100 leků považujeme spíše jako příspěvek na charitu a rozvoj ZOO. Nelze si pod tím představit ZOO jako u nás. Je to ve stráni umístěných několik zanedbaných klecí se zvířaty. Můžeme si prohlédnout například labutě, vlka, medvěda, srnce a další. Zvířata nevypadají moc šťastně. Malé klece nám připadají jako trápení zvířat. Tím náš dnešní program skončil a my jen dojíždíme do místa našeho dalšího „kempu“. Tentokrát je to místo na cestě do Gjirokasteru. Je to restaurace ve volné přírodě. Vedle ní jsou opět sádky s rybami jako včera. Na naše rozlehlé tábořiště musíme tentokrát přejít přes potok. Naštěstí je zde převrácený strom a tak obtěžkáni batohy přes něj balancujeme. Společnost nám dělá jeden zdejší čuník, který pobíhá a vše očichává. Je však plachý a proto se mi ho s obtížemi podaří vyfotit až příští den. Na našem tábořišti není vodovod, ale je zde potok s čistou vodou a tak se všichni postupně myjeme téměř u pramene. Požadavek šéfa rybářské bašty, abychom se myli až za sádkami a záchodem, přichází pozdě, protože většina turistů už má očistu za sebou. Po dobré večeři krátce po setmění s úlevou usínáme.

Autor: Libuše a Jiří Peštukovi
Zveřejněno: 10.7.2006

DALŠÍ ČLÁNKY:

  • Albánie – zemí orlů, hor a bunkrů (díl 4.)Albánie – zemí orlů, hor a bunkrů (díl 4.) 11. V LŮNĚ ALBÁNIE Trasa po Albánii: Han i Hotit – Bajzë – Kopliku – Xhaj – Bogë – Shkodra – Mesi – Rozafa – Lezhë – Shengjin – Krujë – Tirana – národní park Dajtit – Kerabës – Elbasan – Lin – Ohridské jezero – Voskopojë – Korcë – národní park Bredhi Drenovë – Ersekë – „albánské Lidice“ – Lesk...
  • Albánie – zemí orlů, hor a bunkrů (díl 6.)Albánie – zemí orlů, hor a bunkrů (díl 6.) 11. den: 12.9.2005, pondělí   tábořiště na trase do Gjirokasteru (ALB) – údolí řeky Vjosë (ALB) – Gjirokaster (ALB) – vyvěračka Syri i Kalter (ALB) – tábořiště u Jónského moře mezi Sarandou a Butrintem (ALB) Jak už jsem psal, podařilo se mi ráno vyfotit čuníka na pozadí Jirkova (Ju...
  • Albánie – zemí orlů, hor a bunkrů (díl 2.)Albánie – zemí orlů, hor a bunkrů (díl 2.) 5. JAKÁ JE ALBÁNIE Albánie se po kudrnovsku nazývá „zemí orlů, hor a bunkrů“, průvodce Míra přidává ještě „mercedesů“ a já přidávám „odpadků“ (zejména na severu). Je to nejchudší země Evropy s převahou obyvatel muslimského vyznání, dále pravoslavných a katolíků. Kempy v zemi nejsou, proto jsme...
  • Albánie – zemí orlů, hor a bunkrů (díl 1.)Albánie – zemí orlů, hor a bunkrů (díl 1.) 1. DOPRAVA 5 let starý a dobrý autobus Karosa, který zvládl všechny nástrahy albánských cest. Celkem jsme najeli 3500 km. Zavazadla byla umístěna v levé části autobusu na spodku a dále na poslední pětce sedadel a také v prostoru prostředních dveří. Ten jsme také většinu zájezdu používali my. V...
  • Albánie – zemí orlů, hor a bunkrů (díl 3.)Albánie – zemí orlů, hor a bunkrů (díl 3.) 10. CESTA TAM Mezinárodní zkratky: CZE – Česká republika, SVK – Slovensko, HUN – Maďarsko, CRO – Chorvatsko, BIH – Bosna a Hercegovina, SCG – Srbsko a Černá Hora, ALB – Albánie, SLO – Slovinsko, AUT - Rakousko Trasa do Albánie vedla: Brno (CZE) – Bratislava (SVK) – Csokonyaviszonta (HUN) – ...
  • Albánie – zemí orlů, hor a bunkrů (díl 7.)Albánie – zemí orlů, hor a bunkrů (díl 7.) 14. den: 15.9.2005, čtvrtek tábořiště pod horským sedlem Llogarasë v národním parku Llogarasë v pohoří Çikës (ALB) – Vlora (ALB) – Fier (ALB) – Berat (ALB) – pláž u Durrësi (ALB) Probouzíme se do mlžného oparu vysoko v horách. Po chutné snídani je dalším naším cílem pobřežní město Vlora. Za...