Kapitola 17 – Ze Santiaga domů

Putování nejen Patagonií



20.2.01 (út) Santiago

Dnes mě čeká velké nakupování domů – dárků a věcí pro sebe. Ráno není kam spěchat, před desátou je stejně všude mrtvo. Nejprve vyrážím do ulice, kde je několik obchůdků s „uměleckými“ předměty z Peru, Bolívie a Chile. Kupuji vodní klacek, zampoñu, což je indiánský foukací nástroj a další dárečky. Chozením po městě mi věci pěkně přibývají a peněz ubývá. Proplétám se tržnicí Vega za řekou, kterou jsme s Kleofášem objevili. Několikrát větší než Mercado Central a mnohem větší výběr a i levnější zboží. A taky spousta malých levných restaurací. Humitas je tentokrát rozvařený, ale zeleninový salát bodne.

Odpoledne trávím pod Santa Lucia, kde je spousta krámků s uměleckými předměty a kde už jsme byli s Kleofášem. Snad to, co jsem vybral, se bude doma líbit. Nakupuji též zásoby maté, u nás je přece jen kapánek dražší. Stejně jako mé oblíbené olivy a druh avokáda zvaný hass, které mi předevčírem tak zachutnalo. Škoda,že se tyto čerstvé lahůdky nedají jednoduše přepravit přes oceán. Když se večer vracím do hotelu, nějaký muž, co jde proti, mě chytá za foťák a vypadá ti, že mi ho chce vytrhnout. Vyškubnu se mu a raději přidávám. Možná to byl jen opilec, který se chtěl dát do řeči. Je to ale rozhodně první a snad i poslední takovýto zážitek tady v Jižní Americe. Zatím jsem tu neměli co se týče jakéhokoliv náznaku kriminality, kapesní krádeže, či něčeho podobného sebemenší problém.

21.2.01 (st) Santiago

Dnes mám před sebou poslední celý den v Santiagu. Už se mi nechce nikam daleko chodit, beru si foťák a jdu si naposled užít ulice Santiaga. Chodím po centru a snažím se nějak objektivem zachytit zajímavou atmosféru a uliční život a vybrat nějaké typické motivy. Na hlavní pěší třídě, Paseo Ahumada, vidím, jak přede mnou jde jakýsi chilský borec v hokejovém dresu s nápisem „HASEK“ na zádech. Vepředu má pak nápis „Czech Republic“ a náš velký znak. Jsem potěšen, ale neoslovuji ho. Nejrušnější pouliční život v Santiagu se odehrává na Plaza de Armas, hlavním náměstí. Již od rána, což je tady tak od desíti, jedenácti hodin se tu shromažďují pouliční umělci a prodavači a nabízejí svoje produkty – obrazy, portréty; velmi zajímavé jsou sprejem stříkané staré vinilové desky, to jsem u nás ještě neviděl. U katedrály a v jejím okolí postává několik žebráků.V protilehlém rohu náměstí, kryti velkým altánkem, se odehrávají každodenní šachové bitvy. Je tu několik velkých stolů, na každém z nich namalované tři až čtyři šachovnice. Jeden pán půjčuje figurky a případně i šachové hodiny. Hrají se rychlopartie s hodinami, ale i normální dlouhé boje zanícených amatérů bez hodin. Hrají tady mladí, staří, muži i několik žen. Skoro u každé šachovnice navíc postává mlčící skupinka diváků. Jak jsem pozoroval, hraje se tu každý den. To by nemuselo být špatné i u nás. Navštěvuji též svoji oblíbenou tržnici Vega za řekou, jednak kvůli jídlu a jednak kvůli utracení posledních peset. Taky tu kupuji moc dobré cukrové melouny, snad vydrží přepravu do Čech. Už několik dní jsem nervózní, už se asi těším domů, na kamarády a češtinu. Od té doby, co odjel Kleofáš, mi mateřština chybí. Celý večer v hotelu se snažím co nejvíce věcí nacpat do batohu, tak abych měl příruční zavazadlo, co možná nejmenší.

22.2.01 (čt) Santiago – Odlet do Evropy

Den odletu. Nedá se nic dělat, všechno krásné někdy končí… Přestože letadlo letí až před třetí hodinou odpoledne, již dopoledne, neboť už se mi nechce nic podnikat, opouštím hotel a jdu pěšky s přecpaným batohem až na stanici metra Los Héroes, odkud odjíždějí nejlevnější busy na letiště. Cestou se ještě stavuji za posledních 300 peset na internetu, kde zjišťuji, že na mě bude na Ruzyni čekat brácha s autem. Dobré. Poloprázdným autobusem jedu na letiště, které leží 25 kilometrů od centra a kam nejezdí normální městská doprava. Na letišti je to podobně jako na Ruzyni, není tu nikde žádné pohodlné místo na čekání. Sedám si v hale na nepohodlné kovové lavice a čekám. Času mám hafo.

V jednu chvíli se celá hala začne otřásat bubny a zpěvem. Stejně jako ostatní cestující se běžím podívat, co se děje. V příletové hale pod námi stojí tak dvacet bubeníků s velkými bubny a k tomu kupa zpěváků. Všichni se radují a vypadá to, že někoho vítají. Jak mě jeden pán anglicky vysvětluje, vrací se nějaká skupina velmi populárních chilských umělců-estrádníků ze zámořského turné a fanoušci je vítají. Nikomu rachot nevadí ani hlídajícím policistům. Po jedné se jdu odbavit, což jde naprosto v pohodě. Celník se nekouká na moji fotku, jen dostávám výstupní razítko a je to – žádné komplikace jako při příletu.

Další dvě hodiny čekám v tranzitním prostoru, než konečně začíná naloďování do letadla. Na čas, ve tři hodiny odlétáme a naše cesta nejen po Patagonii končí. Letím stejnou trasou jako sem, přes Buenos Aires do Paříže a odtud dalším letadlem do Prahy. Hned po startu přelétáme Andy, jsou krásně vidět, bohužel letíme jiným koridorem než do Santiaga a Aconcagua, na kterou jsem se tak těšil, není vidět. Za necelé tři hodiny jsme v Buenos Aires. Na chvíli se jdu projít do letištní haly a než si stačím protáhnout ztuhlé klouby, již letíme dále. Čeká nás podle palubního počítače přesně 11111 kilometrů non-stop letu do Paříže. Většinu letu naštěstí prospím, ani jeden z těch deseti filmů, které můžu sledovat, mě nezaujme.

23.2.01 (pá) Přílet do Paříže – Paříž

Když se ráno budím, jsme už nad Španělskem. Bohužel je mlha a z okénka není nic vidět. Než se naději, kroužíme kolem Paříže a v půl dvanácté dosedáme na letiště Charlese de Gaulle. Mám času asi jen na přestup, takže celkem svižně odcházím z letadla a hledám, z kterého terminálu mi to letí. Když se dostanu k pultíku ČSA/Air France, koukám že něco není v pořádku. Ranní let do Prahy ještě neodlétl a náš taky ještě nezačali odbavovat. Před pultíkem stojí zástup lidí z velké části mluvící, či spíše nadávající, česky. Už si připadám jako doma. Tolik češtiny mi stačilo, už sem jsem v podstatě doma, zase bych mohl někam letět. Ale přece jen musím do Prahy…

Jedna pracovnice Air France si stoupá na pás zavazadla a všem nám něco vysvětluje. Bohužel mluví Francouzsky, takže ji vůbec nerozumím. Naštěstí jedna česká studentka za mnou mi to překládá. V Čechách je od rána sněhová kalamita, ranní letadlo vůbec neodletělo z Ruzyně, takže teď nemá ani co letět zpátky, a navíc Ruzyně nepřijímá žádné lety. Kdo chceme letět dál, třeba do Vídně, Berlína či Varšavy, tak to půjde nějak zařídit, ostatní poletíme zítra. Mě osobně to vůbec nevadí, mám času dost,alespoň si udělám výlet do Paříže. S naštvanými businessmanami je to horší, žhavý svoje mobily a klejí. Dostávám poukaz do hotelu, který leží nedaleko letiště, včetně večeře a snídaně. Na Visa kartu (skvělé – nemusím nikde shánět franky či místní kartu na telefon) úspěšně telefonuji domů, že se poněkud opozdím. Dostáváme svoje zavazadla, což je sympatické a můžeme letištním okružním autobuskem jet. Bus krouží kolem zdejších šesti terminálů a hotelů rozesetých v okolí.

Můj hotýlek je z těch obyčejnějších, nocleh za pouhých 460 franků, k tomu za 80 večeře a za 45 snídaně. Vše na náklady Air France. Nepříjemné je, že jsem čekáním na zavazadlo a na autobus strávil fůru času a teď už je po třetí hodině. Než se dostanu na letiště, uplyne půl hodina a pak ještě TGV do centra – prostě do města to už nestojí za to. Taky si musím zvyknout, že v Evropě je stále zima a brzo večer nastává tma. Ležím na pokoji, čtu si anglické noviny a časopisy. Také kontroluji obsah batohu. Jedna láhev vína, zrovna toho nejlepšího, praskla a melouny se nějak pomačkali. Jeden musím hned sníst, další dva si dávám do příručního zavazadla a doufám, že to do zítra vydrží. Celý obsah batohu je načervenalý a voní po víně. Čištění si ale nechávám až na doma. Po vydatné večeři na útraty Air France, zcela přežraný, brzo usínám.

24.2.01 (so) Paříž – Praha – Pardubice

Jen „krátký“ přelet z Paříže do Prahy, jízda vlakem do Pardubic a už sem doma - čirou náhodou mám zrovna dnes narozeniny!



Autor - Pavouk

Zveřejněno - 20.10.2005 00:00

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň