Kapitola 12 – Volcan San José (5880m)

DENÍKY Z CEST - Putování nejen Patagonií
n_denik-patagonie-12_39955117
Září 15, 2005
Napsal: Pavouk

27.1.01 (so) Santiago – Cajón del Maipo – Refugio San José (Plantat)

Autobus jede bohužel už v 7:00, takže již před tři čtvrtě na šest vstáváme, snídáme hromadu čočkového salátu, co jsme si ho včera připravili, a vyrážíme z hotelu. Autobus opravdu jede podle rad chilských horolezců z parku O’Higgins, odkud jezdí autobusy právě jen do Cajón del Maipo. Náš trekový cíl je Volcan San José, ležící na samém závěru tohoto údolí. Po sedmé vyjíždíme a po dvou hodinách jízdy, kdy tak polovinu je jedeme Santiagem, přijíždíme ke kontrole karabiňérů. Pár z nás cestujících, asi většinou podle vzhledu cizinci, musíme vystoupit a policista si o nás dlouho píše do knihy nesmyslně moc údajů. Dostáváme papírek, který se odkazuje na nějakou stránku v jeho vtipné knize a jedeme dál.

Ve tři čtvrtě na jedenáct jsme u cíle, u Baňos Morales, bohužel ještě asi 7 kilometrů před místem, kam potřebujeme. Ale tento bus, ale ani žádný jiný dál nejede. Svačíme půl melounu čočkového salátu od rána, neboť do ničeho jiného se to množství nevešlo, a jdeme dál po prašné cestě. Asi po kiláku nás někdo bere na korbu jeepu, takže je to v pohodě, Přijíždíme k jakémusi mostu, který zrovna dělníci opravují. Nejlepší palice na zatloukání jsou kola buldozeru, která zaráží potřebné trámy na mostovku. Po chvíli jedeme dál. Pozdě nám dochází, že ten most byl ten „náš“ – Puent Colina, že tady jsme měli vystoupit. No nic, dojíždíme až na konec silnice, do Baňos Colina, což jsou jedny ze zdejších termálních lázní. V dálce, uprostřed areálu, vidíme pár dřevěných baráčků a jinak desítek stanů. Asi sem jezdí obyvatelé Santiaga na dovolenou. Takže se pěšky vracíme asi 4 kilometry, naštěstí mírně z kopce.U mostu, asi ve výšce 2200 metrů odbočuje doleva (pro nás nyní doprava) cestička, ta naše. Jdeme po ní, po chvíli přicházíme k mostku a přes něj na druhou stranu. Cestička je skoro neznatelná a po chvíli končí u stáda koz. Chvíli pátráme a zkoušíme jít podél potoka nahoru. Přicházíme na rozlehlou náhorní planinu a v podstatě nevíme kudy dál. Mapu nemáme, jen náčrty od horolezců, dále to, co jsme obkreslili v knihkupectví ze skutečné mapy a vytištěný leták z internetu. Ani jeden materiál nejsme schopni orientovat a určit, který kopec je ten pravý. Jdeme raději stále rovně, zhruba mezi dvěma rovnoběžně tekoucími potoky. Vpravo pod kopcem vidíme čtyři lidi vracející se dolů. Kleofáš k nim běží a dozvídá se, že cesta na refugio, kam dnes chceme dojít, vede přímo v našem směru na konec pláně a pak nahoru podél potůčku. Ještě, že tu v pravou chvíli šli!

Chvíli kličkujeme mezi keři po koňských stezkách, a pak začínáme prudce stoupat podle potoka, přesně podle rad našich „zachránců“. Po dvou hodinách, asi o půl šesté se na samém konci vegetace (trávy) pod skalami ve výšce asi 3100 metrů objevuje refugio. Je v něm osm postelí a akorát poslední dvě volné. Skvělé, nemusíme stavět stan. Kromě nás tu jsou samí Španělé, Chilané a venku ve stanu dva Rakušáci. Ty se vrací po neúspěšném útoku na sousední kopec Marmolejo dolů a zanechávají tu mimo jiné zásoby liofilizované stravy a nějaké bomby. Hned po večeři jeden pytel s Kleofášem testujeme, je to moc dobré ale velmi drahé – asi 5 až 8 eur. Několik dalších pytlíků a též dvě bomby si z těchto zásob schovávám na další moji cestu na Aconcaguu. Jistě se budou hodit. Spokojeně na drátěných postelích usínáme.

28.1.01 (ne) Refugio San José – 1. výškový tábor „4000m“

Ráno po té, co opět testujeme stravu Rakušáků, vyrážíme nahoru. Brzy přicházíme na souvislou sněhovou pokrývku, takže přicházejí na řadu i mačky. Kolem půl jedné přicházíme k pramínku vody, který v této výšce a vedru velmi vhod. Již o půl druhé hlásí můj výškoměr výšku 4000 metrů, tudíž by jsme měli být v prvním výškovém táboře. Taky vlevo, kus od naší cesty nacházíme břidlicovou plošinu, těsně mimo sníh. Pohoda, i malinký potůček vytéká z pod sněhu a kamenů opodál. Stavíme stan, který proti možnému větru pořádně kotvíme. Náhle se ozývá prasknutí – zip u tropika nevydržel tlak a rozjel se. Dost blbé, Kleofáš taky nedává jako hrom. Provizorně sklepává jezdce zipu kamenem, aby zavíral, ale nic moc. Na pořádnou opravu potřebujeme alespoň kleště a ty budou nejdříve v Santiagu.

Vyrážíme ještě na malou aklimatizační vycházku. Jen s hůlkami jdu po cestě, kudy bychom měli zítra jít. Ve výšce 4300 metrů nacházím další bivakovací plošiny. Tady to taky otáčím, pro dnešek to stačilo, nic se nemá přehánět. Vracím se ke stanu, pro dnešek převýšení 900 metrů bohatě stačilo. Odpoledne a večer můžeme v klidu relaxovat a nadávat na stan. Večer mě trochu bolí hlava, ale spíše ze slunce a málo tekutin.

29.1.01 (po) 1. výškový tábor „4000m“ – 2. výškový tábor „4800m“

Dnes nás kvůli postupné aklimatizaci čeká „jen“ 800 metrů nahoru. Vaříme a balíme v děsné kládě, je jasno, nikde ani mráček. Slunce dochází k nám, právě když odcházíme. Prvních 300 metrů, které jsem procházel již včera, jdeme velmi rychle. Po kratší pauze pokračujeme dál. Postup je nyní pomalý, nejprve kličkujeme mezi ledovýma krami otočenýma na svislo, po kratším relativně pohodovém úseku přichází zase suť, velmi prudce nahoru a velmi klouzavá. Nakonec vylejzáme na hřeben a po něm, ejhle, vede pohodová cestička. Po kratší pauze na čokoládu a tekutiny jsme za další půl hodinu, v jednu odpoledne, ve výšce 4800 metrů zrovna u krásného bivakovacího plácku.

Vrchol sopky San José je přímo na námi, jen o kilometr výš a cesta k němu vypadá pohodově, skoro nikde žádný sníh, jen jemná suť. Ale jít výš nemá smysl. Trochu opravujeme zip, snad něco zase vydrží, a pro dnešek končíme. Jsme v pohodě, snad i počasí bude zítra takové, jaké bylo dnes dopoledne. Odpoledne přichází mraky a až do večera jsme v podstatě uprostřed, takže viditelnost je skoro nulová. Voda tu již žádná tekutá není, využíváme kusy ledových ker, jejíž zbytky leží nedaleko našeho stanu.

30.1.01 (út) 2. výškový tábor „4800m“ – Volcan San José (5880m) – zpět – Výškový tábor „4300m“

Když se kolem půl sedmé probouzíme, není nikde ani mráček. Sice pekelně fouká, ale není, co řešit. Jdeme na vrchol. Kolem půl osmé, celkem dost navlečeni, vyrážíme. Cesta je vyšlapaná, beze sněhu; jde se dobře, ani tu výšku tak nevnímám. Akorát, že fouká stále více. Po dvou hodinách chůze jsme v sedle (5400 – 5500m), na chilsko-argentinské hranici. Na chvíli si sedám za velký balvan, aby mě to na volném prostranství neodneslo. Sice slunce už vyšlo, ale zima od větru je příšerná. Oblékám si další tlustou fleesku a při tom, jak se převlékám mám pocit, že umrznu. Kleofáš vyráží bez čekání napřed, já jdu tak pět minut po něm. Vítr sílí čím dál víc, fučí přímo do zad, takže mě to místy hází do svahu nahoru. Po necelé hodině jsem na vrcholové hraně. Vítr má takovou intenzitu, že mě už sráží k zemi, a to nejde o poryv, ale setrvalá stav. Jdu dál dalších patnáct minut až na hranu kráteru. Asi to byl doposud jen vánek, neboť teď je to fakt síla.

Bojím se, že mě vítr hodí do kráteru, i když je již dávno vyhaslý. Kráter je moc pěkný, z jedné strany ledový či sněhový, fotit se mi moc nedaří, neboť když stojím s foťákem u oka, bojím se, že odletím. Jdu ještě kousek dál, ale těžko říci, který bod okolo kráteru je ten nejvyšší. Nejspíše to bude místo na protější straně, kde jsme nebyli. Vracím se a přímo přede mnou, na severu, jen tak 4 až 5 kilometrů daleko mám horu Marmolejo (6100metrů), která částečně zakrývá fantastické výhledy na centrální Andy. Ale i tak je to super, škoda že mi zrovna došel film a nemám ho kde měnit, z jihu pere slunce a ze severu duje vichr. Jdu dolů za Kleofášem. Ještě jednou mě vítr kus odhodí, pak už to jde – sice v hlubokém předklonu, s velkým tlakem na hlavu, chvílemi nemohu dýchat, jak vítr prudce vše odfukuje.

V sedle je konečně čas na „vrcholovou“ čokoládu, a pak už jen rychle scházíme ke stanu. V půl jedné jsme doma. Prý se dá ještě týž den sejít až k refugiu, ale my nemáme kam spěchat a taky si nechceme odrovnat kolena. Balíme stan a scházíme dolů do výšky asi 4300 metrů, kde jsme cestou nahoru viděli bivakovací plošiny přímo vedle tekoucí vody. Což je príma proti včerejšímu tavení sněhu. Těsně před koncem jsme museli přelejzat několik ledových ker, ale jinak to bylo v pohodě. Děsně mě, asi z toho vichru bolí hlava a též mám pocit, že budu zvracet. Rychle lezu do stanu a do spacáku. Žaludek se mi rychle uklidní, hlava bolí míň. Přesto jsem rád, že dnes vaří Kleofáš, já bych ještě něco vylil. Jen strašná rýma mi celou noc brání ve spaní, až ani nemám do čeho smrkat. Snad mi v údolí teplem povolí.

Autor: Pavouk
Zveřejněno: 15.9.2005

DALŠÍ ČLÁNKY:

  • Kapitola 13 – Z Refugio San José přes Santiago do MendozyKapitola 13 – Z Refugio San José přes Santiago do Mendozy 31.1.01 (st) Výškový tábor „4300m“ – Refugio San JoséRáno je stanu děsná zima, takovou jsme ještě v Jižní Americe neměli. Teploměr ukazuje kolem nuly, voda v petce uvnitř stanu částečně zamrzla. Čekáme na slunce, ale to vychází, až když máme sbaleno. Je úplně jasno, jen trochu fouká. Po sněhových...
  • Kapitola 15 – Výstup na vrchol Aconcagui (6959m)Kapitola 15 – Výstup na vrchol Aconcagui (6959m) 10.2.01 (so) Refugio Berlin – vrchol Aconcagua (6959m) a zpět Kolem půl sedmé jdu na záchod. Kolem refugia vidím svítící čelovky lidí, co už jdou nahoru. Zdá se mi zima, ale vítr je snesitelnější než včera. Nikam se mi moc nechce, lezu zpátky do spacáku. Lepší to už ale nikdy nebude, kolem sed...
  • Deník z Bolívie a Chile (8 / 9)Deník z Bolívie a Chile (8 / 9) San Pedro de Atacama – Calama – Santiago de Chile – Caldera 26/7/2003 Jelikož mě včera v pozdních večerních hodinách popadla touha po volnosti, probudil jsem se dnes ráno na poušti za městem a zdáli na mě shlížel šestitisícový vulkán Licancabur. Podobně jako nedávno v Tupize, obloha hrozila ...
  • Kapitola 16 – Z Confluencia do Santiaga a ValparaísaKapitola 16 – Z Confluencia do Santiaga a Valparaísa 14.2.01 (st) Confluencia – Plaza Francia – Confluencia Dnes se jdu podívat pod jižní stěnu Aconcagui. Když jsem šel nahoru, tak jsem tuto aklimatizační túrku vynechal, takže si ji dávám až teď. V devět, se sluncem vycházím. V údolí Horcones Inferior, kterým jdu je ale ještě stín. Jižní stěna s...
  • Kapitola 6 – Z Národního parku Chiloe do Punta ArenasKapitola 6 – Z Národního parku Chiloe do Punta Arenas 27.12.00 (st) Národní park Chiloe – Chepu – „Silnice Ancud – Castro“ Dnes vyrážíme na pěší túru bez báglů do Národního parku, jež by měl začínat tak za pět až deset kilometrů. Je to naprosto skvělé, chvílemi jdeme po útesech o niž se tříští vlny, chvílemi po dlouhých plážích velkých zátok, kde se...
  • Vejlet do Pákistánu – kapitola 9Vejlet do Pákistánu – kapitola 9 22.7.2001 (Ne) Dojezd do Rávalpindi – Rávalpindi Brzy ráno ještě zastavujeme na jídlo, a pak už jedeme prakticky po rovině až do Rávalpindi. Kolem půl osmé, tedy asi tak o čtyři hodiny později, než tvrdil včera v Astoru Ištva, jsme u cíle. Ke konci cesty je mi opět hůře. Cítím, že střeva nepra...