Když se řekne „dovolená Thajsko“ představí si většina z nás bláznivý Bangkok, hříšnou Pattayu, popřípadě některý z ostrůvků, kam se dnes stále častěji jezdí. Thajsko ale může nabídnout i přírodní krásy – důkazem jsou právě místní národní parky.

Romantická projížďka loďkou po Mu Ko Surin

Mu Ko Surin – když vás láká moře

Park Mu Ko Surin je mořský park tvořený dvěma velkými ostrovy – Surin Nua a Surin Tai. Při svých procházkách tu narazíte na nádherné zátoky, v nichž se nacházejí korálové zahrady nebo mělké kanály s nejpozoruhodnějšími příklady života na mořských korálech. Pozorovat podmořský svět můžete téměř kdekoli, stačí vám jen šnorchl a maska.

Pro návštěvu si ale nevybírejte období únor-květen, kdy je tu nejvíce srážek a vlhkost vzduchu se tu pohybuje kolem 83 %. V ostatních měsících je tu ale příjemně, a vy se tak můžete ponořit do krásné přírody tvořené deštným pralesem, „plážovým“ anebo mangrovovým lesem.

Korálové zahrady Mu Ko Surin

Pro své toulky po okolí se můžete vydat například na Ao Chak, kde naleznete nádherné korálové linie vinoucí se po mořském dně. Nedaleko jiné linie korálů Ao Tao můžete pozorovat místo, kde se „scházejí“ mořské želvy a přitom se kochat nádhernou okolní přírodou s průzračnou vodou. Za trochou kultury se vydejte do vesnice Mu Ban Chao Le, ve které naleznete populaci čítající asi 130-150 obyvatel, kteří stále perfektně udržují dřívější způsob života.

Když chcete ještě dál – park Tarutao

Pokud se budete chtít vydat ještě hlouběji pod mořskou hladinu, zkuste národní park Tarutao. Toto slovo znamená v malajštině staré, tajemné a primitivní. Jde o první mořský park v Thajsku, založený byl v roce 1974. Skládá se z 51 ostrovů, které zabírají oblast 1490 km² a místními je rozdělován na dvě hlavní části – Koh Tarutao nacházející se 20km od vesničky Pak Bara a Mu Ko Adang-Rawi.

Mořský park Koh Tarutao

Ještě v 50. letech minulého století byste v těchto místech našli vězení pro kriminální a politické vězně. Členité území, mnoho jeskyní a dobré povětrnostní podmínky daly na tomto ostrově popud pro vznik základny pirátů. Koncem jejich řádění v Malacké úžině se stal výsadek 300 mužů Royal British Navy v roce 1964. Po jejich zákroku konečně zavládl na Tarutao klid.

Park Tarutao hostí 25 % existujících druhů mořských ryb (žraloků, lososů, sumců, úhořů, rejnoků, delfínu, atd.), proto se stal i rájem pro nadšené rybáře, kteří sem jezdí za „snadnými“ úlovky. Na pevnině byste nalezli opičky, ptáky, ale také hady jako kobry a korálovce, proto pozor kam šlapete! Na plážích můžete spatřit tři druhy želv, které tu kladou svá vejce. Navíc tu byla zřízena „želví nemocnice“, ve které želvy vyrůstají v bezpečí až do doby, než jsou dostatečně velké, aby mohly čelit predátorům.

Phu Kradung – když chcete potkat slony

Tento park naleznete v Amphur Phu Kradung, který je částí thajské provincie Phu Kradung. Průměrná teplota v parku se pohybuje kolem 15°C – A protože je tato teplota pro thajské parky naprosto unikátní, jezdí sem hodně turistů stanovat a kochat se nádhernými scenériemi. Jen pozor, pokud zavítáte do Thajska v období dešťů. Hrozí tu totiž přívalové povodně valící se z hor – park je proto v tomto období pro turisty uzavřený.

Po zbytek roku tu můžete prolézat temnými soutěskami, vyhřívat se na horských úbočích nebo se po horské stezce dostat na kopce s nádherným výhledem do okolí. V parku navíc můžete narazit na slony, medvědy, jeleny, veverky, lišky, ale také na zdivočelé psy, kterým je radno se vyhnout.

Tajemný park Phu Kradung

Až tedy objevíte nějakou výhodnou nabídku z kategorie „last minute Thajsko“, dobře si rozmyslete, jestli budete dovolenou trávit jen na pláži, nebo se vydáte i za poznáním krásné thajské přírody.

Autor: Tomáš Zítka, ESO travel

Ngaruawahia, Nový Zéland

Raději rychle pryč od historie, ať nepropásneme plavbu pradávných maorských kanoí. Celá exhibice začíná rituálem nasedání posádky. Podle přesných pravidel řízených náčelníkem vesnice a kapitánem v jedné osobě nasedá do kanoe asi čtyřicet Maorů. Náčelník stojí uprostřed a stále mohutným zpěvem diriguje ostatní. Důležitou roli mají jakýsi háček a zadák, nasedající poslední, až po navedení kanoe do správného směru. Neméně významnou úlohu plní dva mladíci, stojící každý z jedné strany náčelníka. Pomocí kýblu neustále vylévají vodu z lodi. Zbytek posádky kromě hlavního úkolu pádlovat předvádí různé nacvičené kreace doprovázené zpěvy či výkřiky. Všichni Maoři mají velmi statné postavy a oblečené jen to nejnutnější, aby vyniklo jejich tetování jak v obličeji, tak téměř kdekoliv po celém těle. Jde z nich docela strach.

Maorské kánoe

Vraťme se však zpět na řeku. Na hladině jsou tři lodi s posádkami, které se už na první pohled liší oblečením, zřejmě jsou z jiných maorských vesnic. Rovněž jejich rituály a zpěvy jsou různé. Lodě postupně odplouvají po řece z dohledu, aby se vzápětí vrátily v dostatečných rozestupech, umožňujicích divákům vnímat projevy každé posádky zvlášť. Není to závod, ale spíš slavnostní přehlídka. Všechny kanoe projíždí dlouhou rovinku před zraky nadšených diváků, aby na jejím konci předvedly mistrný obrat mohutné lodi. Pak už postupně směřují před hlavní tribunu na břehu pozdravit královnu. Vrchol jejich vystoupeni nazývám vojensky POZOR!!! VLEVO HLEĎ!!! Pádla mají v kolmé poloze směrem k nebi a vydávají co nejhroznější řev spojený s upřeným pohledem, vypoulenýma očima a vyplazeným jazykem směrem ke královně. Když tento obraz popisuji, působí asi divně a směšně. Organizátorům se podařilo navodit takovou atmosféru, že mi běhá mráz po zádech. Je to zřejmě to nejvzácnější a nejuctivější, co může Maor udělat. Taky za toto závěrečné gesto sklízí všechny posádky obrovský potlesk všech diváků.

Ngaruawahia, Nový Zéland

Kdo podnítil vznik mojita? A kde leží promenáda Svobody, ze které se mladí Kubánci toužebně dívají směrem, kde leží Spojené státy? Ještě předtím, než do vyhledávače zadáte „last minute Kuba“, věnujte pár minut následujícím řádkům. Budete se pak na dovolenou v rytmu salsy těšit ještě víc.

Pohled směrem k USA na Malecónu, NEJsvobodnější kolonádě

„Nábřeží Svobody“ – i tak se přezdívá slavné havanské pobřežní kolonádě Malecón. Vznikla už v roce 1901 a od hladiny moře ji dělí pouhý metr. Když vítr zvedne vlny, stříká voda až na dlažební kostky, které tady v některých místech jsou.

Kubánci ji považují za samé srdce Havany a tvrdí, že se tady schází po setmění celý svět. Turisté se proplétají mezi pruty rybářů, mladé dvojice kolikrát pohledem zabloudí na temné moře. Právě tím směrem totiž leží břehy Spojených států a právě proto je Malecón symbolem volnosti a svobody.

Desítky druhů rumy a doutníků – NEJslavnějších suvenýrů

Rum se na Kubě vyrábí už od 16. století a na plantážích ho na posilněnou popíjeli otroci. Později si ho na lodě přibalovali námořníci a platilo se z ním za otroky. Litr kvalitního rumu tady turisté pořídí za zhruba 800 korun a určitě nic nezkazí typickými značkami Planchao nebo Havana Club. Zárukou kvality je značka „carta blanca“ na etiketě.

Kromě zhruba šedesátky rumů se na Kubě vyrábí i několik desítek druhů doutníků. Kuba je prý „země tabáku zaslíbená“ a indiáni tady smotané tabákové listy kouřili už před příchodem Kryštofa Kolumba. Dnes tu funguje asi desítka továren, kde se doutníky vyrábějí poctivou ruční prací. Pokud si chcete přivést doutníky domů, pak počítejte s tím, že vše nad padesát kusů je nutné proclít.

Kubánská salsa se dnes tančí po celém světě.

Svobodný tanec v nesvobodné zemi – NEJžhavější salsa

Salse se přezdívá svobodný tanec v nesvobodné zemi. Vznikla na počátku 20. století spojením indiánských, španělských a afrických rytmů a dnes se tančí nejen na Kubě, ale v celém světě. Ti, kdo vyrazí do některého z kubánských letovisek, by měli alespoň jednou vyrazit na kubánskou „salsatéku“, kde se tančí dlouho do noci.

Tajemství mojita a Cuba Libre – NEJslavnějších koktejlů

Nebýt Kubánců a jejich výborného rumu, nikdy bychom nepopíjeli mojito a další koktejly, jejichž základem je bílý rum. Mojito navíc není žádný módní výmysl z posledních let. Jeho vznik se podle jedné z legend datuje až do 16. století. Tehdy byl nápoj podobný dnešnímu mojitu oblíbeným nápojem námořníků, včetně Francise Drakea.

Mladším sourozencem mojita je koktejl Cuba libre. Mix rumu, coly a limetkové šťávy začali popíjet vojáci ve španělsko-americké válce na počátku 20. století. Ti američtí navíc pití doprovázeli přípitkem „Cuba Libre!“ neboli „Svobodná Kuba!“ a jméno dnes světově známého koktejlu bylo na světě.

Potápění v oblasti Cayo Coco je jedno z nejlepších v Karibiku.

NEJvíce potápěčů – na Cayo Coco

Kolem Kuby leží v moři zhruba 4000 korálových ostrovů a ostrůvků. A při pobřeží v její centrální části pak souostroví Královská zahrada se svým největším ostrovem Cayo Coco. Dříve tady na pláži stálo jen několik bungalovů, dnes tu díky novému letišti vznikají menší moderní hotely přímo na pláži.

Často do nich vyrážejí potápěči. Cayo Coco a jeho okolí totiž patří k nejlepším potápěčským lokalitám v Karibiku – díky výborné viditelnosti a velké druhové pestrosti typické pro teplá tropická moře.

Varadero je nejznámější kubánské letovisko.

Varadero, turistické ghetto – NEJméně kubánské místo

Když se řekne „dovolená Kuba“, spousta lidí si představí právě Varadero. Míří sem zhruba třetina turistů, kteří dorazí na Kubu. Dvacet kilometrů dlouhý pás hotelů, pláží, restaurací a zábavních podniků zažil ten největší boom na konci 90. let. Nenechte se ale mýlit – na dovolenou sem jezdilo horních „deset tisíc“ už ve 30. letech 20. století. Mezi nimi například i mafián Al Capone.

Dnes je Varadero dostupné pro mnohem širší masu zájemců a nabízí všechno, co patří ke správné dovolené. Na druhou stranu ho ale pesimisté označují za nejméně kubánské místo ostrova. Místní sem ani nemají přístup, takže turisté, kteří chtějí zažít tu pravou kubánskou nespoutanou atmosféru, by měli vyrazit minimálně na výlet do nedaleké Havany.

Údolí cukrovarů nedaleko Trinidadu je na seznamu UNESCO.

Údolí cukrovarů, NEJvíce cukrovarů na jednom místě

Údolí cukrovarů, známé i pod anglickým názvem „Sugar mills“, leží nedaleko města Trinidad a je pozůstatkem na dobu, kdy byla Kuba světovým producentem cukrové třtiny. V zelené krajině jsou rozesety zbytky zhruba sedmdesátky cukrovarů. Výjimečná oblast je zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO a ročně ji navštíví na jeden milion turistů.

Autor: Lucie Štěrbová & CK ESO travel

Matmata, Tunisko

Matmata leží asi 45 kilometrů jihozápadně od Gabes. Vedle starých berberských obydlí, z nichž mnohé byly přeměny na hotely pro turisty se nachází nová Matmata. Tady si vesničané postavili už povětšinou moderní domy.
Matmatu si určitě nenechá ujít žádný milovník Hvězdných válek. Není divu, že okolní scenérie připomínající měsíční krajinu upoutala filmaře. Právě tady se totiž nacházela domovská planeta Luka Skywalkera. Místo, kde se natáčelo je tady povinnou zastávkou a zůstaly tady dokonce i nějaké kulisy.

Matmata, Tunisko

Berberští obyvatelé Matmaty stavbou svých příbytků nalezli způsob jak se skrýt před prahnoucím sluncem a zároveň také chránit před útoky nájezdníky. Najdete tady několik desítek zákopových jeskynních domů troglodytů vytesaných do vápence zvenku připomínajících pahorky. Všechny domy mají podobnu strukturu, uprostřed v hloubce asi 6 metrů je velký centrální dvůr, ze kterého vedou vstupy do pokojů. Dolů vedou svislé chodby, kterými se sestupuje po schodišti, pomocí žebříku nebo jen po laně.

NOCLEH

Z autobusového nádraží je nejlepší si vzít songthaew za 4B, řidič vám zastaví poblíž hotelu když mu řeknete jméno. Nejlevnější guest-housy jsou na západ od řeky, jinak dobré místo kde začít hledat je od obchodu 7 Eleven.
Sawaddipong Hotel – 350B (double, klimatizace, koupelna, televize), velmi slušný, (přijeli jsme kolem třetí ráno – nebylo moc z čeho vybírat a tak do nás narvali klimošku).
Chinawat – 150B (double, větrák, koupelna), relativně dobrý
DOPRAVA

Meziměstská doprava
Autobus: autobusové nádraží je kus od města, je nové, takže v mnoha mapkách a průvodcích ještě není zakreslené. Jezdí tam songthaew za 4B, tuk-tuk 30B a pokud víte kudy, dá se jít případně i pěšky (je to asi 3km). My přijeli pozdě v noci, nevěděli jsme jak daleko je město, tak jsme brali čtyřkolový tuk-tuk za 80B (smlouvat tedy moc nešlo, vyjednávací pozice byla ve dvě ráno poměrně špatná).
Bangkok: 449km, 7h, levný 142B, 2.tř. 199B, 1.tř. 256B
Ayuthaya: 2.tř. 169B
Chiang Mai: 573km, 5h, levný 122B (jezdí průběžně celý den), 2.tř. 138B, 1.tř. 171B
Khon Kaen: levný 131B, 2.tř. 183B Ve městě a po okolí
K historickému areálu Old Sukhothay (12km východně) jezdí v pravidelných častých intervalech songthaew za 10B. Stanoviště je kousek po hlavní cestě za mostem, napravo. Ještě jezdí velký otevřený autobus z ulice Charodwithithithong za 10B. Tato doprava jezdí zhruba od 6-18:00. Poté už jen dražší tuk-tuk (50B) nebo taxi (80B).
Pro pohyb po městě nebo historickém areálu si lze pronajmout kolo (20B/den u hist.areálu, 30B-50B/den v hotelu) nebo motorku (150B-200B/den).

Sukhothay, Thajsko

ATRAKCE

Ruiny starého královského města
Památka zapsaná v UNESCO. Park je rozdělen do 5 zón, do každé se platí samostatné vstupné. Hlavní a nejzajímavější částí parku je centrální zóna a zahrnuje 4 chrámové areály (Wat Mahathat, Wat Sri Sawai, Wat Sra Sri a Wat Trapang). Vstupné do centrální zóny 40B. Ostatní zóny každá 30B. Za kolo příplatek 10B, motorka 20B. Prodává se také 30-ti denní lístek na všechny památky za 150B, zahrnující vstupné i do nedalekého Si Satchanalai. Otevřeno 6:00-18:00. Po 16:30 je vstup možný zdarma ( budky na lístky jsou již zavřeny). Nejlepší čas k návštěvě pro focení je brzy ráno (sochy Buddhů jsou orientovány východně).
Wat Mahathat: největší areál v parku, pochází z 13.st.
Wat Sri Sawai: chrám v khmerském stylu s trojicí věží prang, původně hinduistická svatyně.
Wat Sra Si: chrám na ostrově, klasický sukhothajský styl (tj. jeden Buddha, jedna chedi a sloupy).
Z ostatní zón je nejzajímavější severní zóna: chrámy Wat Phra Phai Luang a Wat Sri Chum.

Okolí
Historický park Sri Satchanalai: chrámový areál 60 km od Sukhothay. Vstupné 40B. Autobus 30B. Lze zvládnou jako jednodenní výlet.

Sukhothay, Thajsko

Bay of Islands, Nový Zéland

Než jsme však dopluli do míst, kde se tato nádherná zvířata vyskytují, absolvovali jsme úžasnou projížďku mezi těmi ostrůvky, potkávali historické lodě, občas viděli na břehu lachtana a hlavně proplouvali zmíněnou dírou ve skále Hole in the Rock. Z počátku to vypadalo, že se tam ta naše loď nemůže vlézt, ale nakonec jsme kapitána odměnili bouřlivým potleskem. Po cestě zpátky jsme na jednom z těch kouzelných ostrovů přistáli. Výhled z jeho vrcholu na okolí byl fascinující, už vím, co je to nedotčená příroda. Současně jsem se však nemohl ubránit dojmu, že na mě leze jakási nemoc. Kai byl v kraťasích a tričku, zatímco já jsem se klepal zimou zachumlaný ve větrovce. Přesto když nás kapitán vyzval, kdo se bude koupat v síti, hrdě jsem se hlásil. Aspoň srazím teplotu. Navlékli nás do neoprenů, protože moře bylo v těchto místech přece jen dost chladné, a potom jsme naskákali do rybářské sítě velikosti asi dvakrát osm metrů zavěšené podél lodi a ponořené z půlky v moři.

Bay of Islands

Stáli jsme v zástupu za sebou a náš úkol byl držet se oběma rukama kraje sítě a překonávat odpor vody sahající do půlky stehen. Naše loď neustále zrychlovala a já jsem jen čekal, kdy to já nebo někdo stojící přede mnou fyzicky nezvládne a všichni popadáme jako domeček z karet. Byla to teda makačka, ale nakonec jsme to všichni ustáli. Moje teplota po tu dobu, co jsem byl v moři, skutečně opadla, ale byl to jev bohužel velmi krátkodobý – o to hůř a hůř mi bylo později. Nedlouho po koupání se objevilo z obou stran lodi několik delfínů. Pořád jich přibývalo, řekl bych, že jich mohlo být kolem třiceti. Neustále skákali z vody a pískali. Turisté buď natáčeli na videokamery, nebo se svými fotoaparáty snažili najít místo, kde by se delfín mohl vynořit, a bliknout přesně v okamžiku jeho skoku nad hladinu. Myslím, že se to vzhledem k rychlosti, jakou se kytovci pohybovali, podařilo málokomu. Na druhou stranu zážitek to byl velmi zajímavý. Kai ho porovnával s pozorováním velryb na Jižním ostrově. Ač nejdříve upřednostňoval přece jen velrybu jako velmi nezvyklé zvíře, ocenil hravost a veselí, které vyzařovalo z delfíního hejna.

Krátce po vylodění se už bleskově přemisťujeme do nedalekého Waitangi na vlastní oči i uši prožít historii nejslavnějšího dne, podepsání The Treaty of Waitangi. Historie říká, že celý akt nebo spíš jeho následky nebyl příliš úspěšný tah a dodnes se napravují křivdy. Přesto mám pocit, že to byl v dějinách kolonizování a podmaňování si domorodců objevených zemí ze strany Evropanů alespoň pokus o férové zacházení. Většinou se vyspělejší mořeplavci s nikým moc nebavili a území prostě podmanili. V muzeu jsme zhlédli nejprve dokumentární pořad a poté si prohlédli historické budovy. V The Treaty House se každý rok na počest výročí podepsání smlouvy scházejí maorští vůdci s vládními činiteli, aby si připomněli historii a snad i probrali průběh napravování bezpráví. V areálu je umístěna i téměř třicet šest metrů dlouhá a dva metry široká kanoe zvaná Ngatokimatawhaorua. Jedná se zřejmě o největší loď podobného typu na světě. Je určena pro osmdesátičlennou pádlující posádku a 55 pasažérů. Obrovský člun váží dvanáct tun a byl postaven v roce 1940 při příležitosti stého výročí podpisu slavné smlouvy. Od té doby je kanoe každý rok v den výročí spouštěna na vodu. Na Novém Zélandu nejsou prastaré hrady a zámky, jak je známe z Evropy, jeho historie není nijak dlouhá. Turisté sem jezdí obdivovat zejména přírodu a maorské tradice. O to silněji působí zážitek historického muzea z Waitangi.

Kanoe v muzeu Waitangi

Ale den ještě nekončí. Chceme stihnout za světla krátkou procházku k některým z místních vodopádů. Přestože docela spěcháme, podaří se nám celkem bez problémů najít vodopády Haruru a vzápětí ještě druhé s názvem Rainbow. Každé jsou jiné, nazýváme si je po svém Dlouhý a Široký. Rainbow Falls padají z větší výšky a Haruru vznikají naopak na širším toku řeky. Trochu si posteskneme, že zřejmě z důvodu momentálního nedostatku vody nejsou tak mohutné, jak jsme očekávali, přesto pokračujeme v cestě uspokojeni. Vodopády se nám všem velmi líbí.

Kongo se vzpamatovává se z nejkrvavějšího konfliktu od druhé světové války. Pět milionů dětí zde nikdy nechodilo do školy. Díky dárcům z ČR může Člověk v tísni podporovat dětské centrum v obci Katana. Loni jsme dětem darovali pět krav a čtyřicet jedna koz. Vedle daru zvířat jsme podpořili i stavbu nové budovy sirotčince. Děti už nemusí spát namačkané na zemi v malém původním domečku, ale mají svoje postele.

Ještě loni žilo v sirotčinci 93 dětí, letos jejich počet stoupl na 130. Z toho šedesát žije přímo ve vesničce Katana. O děti se stará ředitelka Mama Sifa. O sirotky se začala starat postupně. Nejdříve si osvojila dvě děti po ženě zemřelé v nemocnici, kde původně pracovala. Později k ní našly cestu další sirotci.

Pohled na půdu, kterou jsme koupili díky Skutečnému dárku

Mam Sifa i děti měly loni obrovskou radost z nákupu domácích zvířat. Krávy jim dávají mléko, které buď spotřebují, nebo z něj vyrábějí sýr. Pro děti, které jinak většinou jedí jen vařené fazole a fufu z manioku, je to nutné zpestření jídelníčku.

Na jaře zakoupil Člověk v tísni pro sirotčinec ještě jeden hektar pozemku. Na něm chtějí pěstovat fazole, kukuřici, maniok a sladké brambory. Přes léto pole, které je v současnosti součástí pralesa, obdělají a s příchodem zemědělské sezony v září zasejí a zasadí první plodiny.

„Mnohdy mi už docházejí síly, nejsou peníze, a i s dětmi je to občas těžké, ale ta pomoc od vás mě zase dodala kuráž. Těším se, až uvidíme tohle pole zúrodněný.  Pak myslím ta za tři měsíce můžeme čekat první úrodu. Poděkujte těm lidem z u vás doma, že nám takhle pomohli.“ loučí se Mama Sifa a jde dělat večeři.

Loni jsme dětem v Kataně koupili 5 krav a 41 koz

Člověk v tísni založil stálou misi v Demokratické republice Kongo v provincii Jižní Kivu na počátku roku 2009 díky příspěvkům české veřejnosti. Na misi pracují 3 cizinci a cca 20 místních zaměstnanců. Kongo je třetí největší zemí Afriky. Ačkoli oficiálně tzv. „africká světová válka“ skončila před více než sedmi lety, východ Konga nadále pustoší ozbrojené skupiny drancující přírodní bohatství této krásně země.

Děti jedí v sirotčinci jednotvárně: fazole a kaši z manioku

Nestabilní bezpečnostní situace, chabá infrastruktura, nefunkční státní správa a omezené možnosti příjmu způsobují, že se Kongo řadí mezi desítku zemí s největším počtem obyvatel, žijících pod hranicí chudoby, na světě. Ženy a dívky na východě země navíc čelí strachu ze znásilnění, jež se stalo jednou ze zbraní rebelů, operujících v provinciích Severní a Jižní Kivu.

Více na: http://www.clovekvtisni.cz/

.

GPS: 49°27’7.053″N, 16°18’59.521″E
Datum: září 2011

.

[Show as slideshow]

[View with PicLens]