Vejlet do Pákistánu – kapitola 6

Cestopisy o Pákistánu - DENÍKY Z CEST - PÁKISTÁN - Vejlet do Pákistánu
n_denik_vejlet-pakistan-06_137951762
Prosinec 01, 2005
Napsal: Pavouk

12.7.2001 (Čt) Gilgit – Skardu

Ráno si ke snídani v našem hotýlku Hanka objednává meruňkové lassi (koktejl). Ale nedočká se ho, neboť nejde proud a nefunguje tudíž šlehač. Poté se odebíráme na seřadiště společnosti Mashabrum Tours, neboť nádraží se tomuto hliněnému plácku s jedním busem a asi pěti minibusy říkat nedá. Zde už nás čeká náš minibus, který nás má odvést do Skardu. Batohy nám přivazují na střechu, my čtyři si lezeme úplně dozadu. Minibus má klasicky pět řad. Před námi všude sedí krásně po třech, jen my se mačkáme čtyři. Kolena nemám kam dát, takže sedím trochu na štorc a celou cestu se tlačím na Ištvovu kostrč. Na čas, v 8:00, vyjíždíme. Asi 25 kilometrů jedeme dolů po KKH, pak přejíždíme vysoký most přes řeku Gilgit, těsně před tím, než se vlévá do Indusu. Most je vysutý, dlouhý, široký jen pro jedno auto; prušle jsou dřevěné, pobyté plechy. Jak přes něj krokem přejíždíme, tak se most prohýbá.

Dalších 150 kilometrů jedeme proti produ Indusu po asfaltové silničce, kvalitou horší než naše okresky. Je taky dost úzká a vyhýbání je dost riskantní, hlavně v místech vysekaných ve skále přímo nad řekou. Už chápu, že se KKH nazývá highway. Sedí se mi, stejně jako i ostatním, velmi špatně, když se pootočím, zase tlačím do Jirkova boku. Po dvou hodinách bereme naftu – hurá – na chvíli se protáhneme. Když už to vypadá, že dnes pojedeme do Skardu bez pauzy na jídlo, zastavujeme v jedné vesničce u typické přisilniční vývařovny. Uvnitř si sedáme na proutěné postele, jak je zdejším zvykem. Hanka, znechucená špínou a pachem, odchází ven. Dáváme si lehce pálivou zeleninu (sabdží) a vynikající čapáty. Lžíce tu pochopitelně nemají, takže stejně jako okolo obědvající domorodci ulamujeme vždy kus čapáty, kterou si máčíme v sabdží.

Po jídle máme ještě chvíli čas, který vyplňuji pozorováním toho, jak se připravují čapáty. Rozválí se bochníček těsta (mouka s vodou), dá na kulatou plochu podobnou vypouklému talíři a vrazí se do čapátové pece. Když čapáta začne odpadávat, je hotová. Celkem je to jednoduché a přitom vynikající. Za chvíli se kodrcáme dál. Kolem půl jedné přejíždíme Indus a dál jedeme po rovině podél širokého řečiště – najednou žádná dravá řeka, jako doposud, ale koryto pomalu tekoucí řeky, široké místy několik kilometrů. Touto krajinou dojíždíme až do Skardu, kde před třetí hodinou vystupujeme s velkou úlevou přímo v centru. První hotýlek se nám moc nezdá, takže bereme hned ten sousední, Karakoram Inn, kde usmlouváváme celkem luxusní trojlůžák za 300 rupek. Pro nás nadstandardní jsou například křesílka. Jirka má postel sám pro sebe a my tři se na široký dvoulůžák pohodlně vejdeme.

Pákistán

Pákistán

Bohužel ani zde se nám nedaří sehnat láhev na benzín, takže si s Jirkou kupujeme další plynové bomby. Banka, kde bychom rádi vyměnili nějaké peníze, má již zavřeno, otevírá zítra ráno v devět. Nejhorší je to tu s internetem, tady ve Skardu prý žádný není! Nevěřím tomu, ale po té co mi totéž potvrdí na minimálně deseti povolaných místech, rezignuji na další jeho hledání. Napíšeme alespoň dopis a ráno ho odfaxujeme Hančině sestře, která pak dá vědět našim blízkým. Skardu je o něco menší než Gilgit, hlavní třída je opět plná obchůdků, kde jde sehnat snad cokoliv. Hanka si konečně kupuje vysněné čerstvé meruňky, na které má již několik dní chuť, ale vždy jí všude unikaly. Meruňky rostou i tady ve Skardu (2300m) a okolí. Večer trávíme u večeře v našem hotýlku – Hanka se skopovým na zelenině a my s tradiční smaženou zeleninovou rýží. Fén na pokoji se točí, takže usínáme za teploty, která se dá na noc vydržet. Přesto se v noci často, stejně jako zde v Pákistánu celkem pravidelně, v noci často propocený horkem budím.

Pákistán

Pákistán

13.7.2001 (Pá) Skardu – Údolí pod Burji La (3400m)

Ráno nikam nespěcháme, banka otevírá až v devět. Nejprve se marně pokoušíme z jediné faxové stanice ve městě odfaxovat zprávu. Když už to jednou vypadá skoro nadějně, spojení bylo navázáno, slyším i český záznamník, tak fax zahlásí chybu a spojení padá. V druhé stanici u vojáků fax sice mají, ale jde s ním faxovat jen po Pákistánu. Neuvěřitelné! Vracíme se do první stanice, a alespoň necháváme zprávu na záznamníku u Hanky v Portále. Banka už má sice otevřeno, ale je přeplněna domorodci. Využíváme tudíž opodál stojící směnárnu, kde měníme v kursu 64 rupek za jeden dolar. Dokupuji ještě repelent a sušenky na cestu a v půl jedenácté vyrážíme na náš další trek.

Našim cílem je sedlo Burji La (4816 metrů) a pláně Deosai za ním. Rád bychom došli pěšky až do údolí Astor, které leží přímo nad Nanga Parbat. Přes hodinu kličkuje městem, až se konečně dostáváme na začátek našeho údolí. Spíše je to kaňon, je velmi úzké a skalnaté po obou stranách. Teče v něm říčka, která soudě dle položených trubek slouží jako zdroj pitné vody pro Skardu. Cesta vede stále podél řeky, mírně nahoru, žádné stoupání vysoko nad řeku a opětovné stoupání způsobené nějakou soutěskou. Bohužel Hanku bolí břicho, a jde tudíž velmi pomalu. My jdeme buď pomalu za ní nebo na ní často dlouze čekáme. Údolí je hodně hluboké, travnaté, vodnaté – velmi se mi tu líbí. Občas sprchne, ale vždy jen na chvilku.

Mezi skalami je dozadu vidět úzkým proužkem Skardu. Po páté hodině potok přímo před námi mizí ve skále (přesněji tady vytéká z pod kamenů), takže se radši utábořujeme. Tak tři sta metrů pod námi leží malá kamenná salaš. Jen, co postavíme stany, jsme v obležení domorodců. Nejprve se objevuje jeden tak patnáctiletý kluk a asi pět dětí. Děti sice mají na nohách tenisky, ale celé zadělané od kravinců. Když stojí těsně před stanem a já koukám ze stanu, tak mi smrdí přímo pod nos. Všichni škemrají o cokoliv – o brýle, hodinky, jídlo, čepici – přestože anglicky neumí, všechno jen naznačují posuňky. Ištva jim dává propisky, Jirka kus českého pyšingru. Dlouho si nás zvědavě prohlížejí, asi tu turisti nechodí každý den, jestli tu vůbec nějací chodí. Nakonec přece jen odchází. Tu přichází děda, asi hlava rodiny, s dalšími dětmi. A opět škemrají o cokoliv. Děda naznačuje, že ho bolí zub. Dostávám spásný nápad – máme přebytečné léky. Dva paraleny přijímá s velikou radostí, odchází a dokonce vyhání i všechnu omladinu. Trochu bojíme, že by se mohli v noci vrátit, Ištva s Hankou si dokonce nachystají do stanu zásobu kamínků, ale do rána máme klid.

14.7.2001 (So) Údolí pod Burji La (3400m) – Burji La (4816) – Deosai Plains (4550m)

Ráno z obavy před nezvanou návštěvou, a taky protože nás čeká 1400 metrů nahoru do sedla, vstáváme již ve tři čtvrtě na šest. Ve čtvrt na osm vyrážíme. Návštěva se nekonala, jen kolem nás prochází jeden domorodec s krávou a další se stádem koz. Pomalu stoupáme vzhůru. Hanka jde stále velmi pomalu, dokonce se mi svěřuje, že už jí chození, hlavně do kopce, nebaví! Mrzí mě to, ale teď s tím nedá nic dělat, leda se vrátit. Voda se zase objevuje a dál jdeme furt proti proudu. Naštěstí je to stále mírně vzhůru, po travinách či občasných kamenech. Když v poledne obědváme, máme před sebou ještě 700 výškových metrů. Odpoledne pomalu ukrajujeme metry, nadmořská výška nad 4000 metrů je ale znát a naše aklimatizace z Rush Peaku je jistě skoro celá pryč. Všude kolem nás jsou kopce a různá sedla. Podle buzoly musíme jít do toho nejnepravděpodobnějšíjho, celého zasněženého. O půl čtvrté jsme na konci pěšinky, kterou jsme si poslední hodinu leda představovali, než že by byla na zemi vidět.

Pákistán

Pákistán

Chybí nám posledních sto padesát metrů, kompletně ve sněhu. Je to spíše led, pěkně prudký, obejít se nedá. Přicházejí proto na řadu, poprvé v Pákistánu, mačky. Jde mi to v nich nahoru překvapivě mnohem lépe než v botech po kamenech. Najednou vidím, jak Jirkovi pode mnou ujíždí mačka, a klouže se do údolí. Naštěstí to ustojí, přejde do běhu a zastaví se. Ještě že po námi není ani jezírko ani žádná velká trhlina. Pomalu stoupám nahoru a – neuvěřitelné – ta hrana, co byla vidět zespoda, je sedlo. Tudíž stojím v sedle Burji La (4816metrů). Podle mapy se snažím zjistit, kde by mohla být vidět K2, Broad Peak, Gasherbrum či Masherbrum. Moc přesně se mi to ale nedaří, stejně jsou hory skoro v mracích, snad jen Masherbrum by mohl být vidět. Divím se, kde jsou ostatní. Jdu se po nich podívat. Ze sněhové hrany vidím, jak se škrábou nahoru.

Když přijdou ke mně, vysvětlí mi důvod zdržení. Mačky Jirkovi uklouzly ještě jednou a on opět „odjel“ dolů. Tentokrát dopadl hůře, na několika místech si sedřel kůži na prstech, Hanka mu to musela desinfikovat a obvazovat. Posledních pár metrů do sedla všichni radši lezli po suti, na kterou se dalo na posledních pár metrů odbočit, než po sněhu. Děláme skupinové foto, naše první v Pákistánu. Na opačnou stranu, než odkud jsme přišli, vidíme dvě jezírka a v dálce tušíme obrovské náhorní planiny Deosai Plains, které bychom měli celé přejít. Pláně leží ve výšce 4000 až 4300 metrů a na jihu od nich je pak dočasná hranice kontroly mezi Pákistánem a Indií. Je už po páté hodině, počasí nám přeje, což znamená, že neprší jako včera, i když je pod mrakem. Přesto rychle scházíme dolů a v údolí se pod jedním jezerem, ve výšce asi 4550 metrů, ubytováváme. Tato výška je stále dost vysoká – hlava mě bolí celý večer.

Naše výprava, Pákistán

Naše výprava, Pákistán

Autor: Pavouk
Zveřejněno: 1.12.2005

DALŠÍ ČLÁNKY:

  • Vejlet do Pákistánu – kapitola 11Vejlet do Pákistánu – kapitola 11 27.7.2001 (Pá) Péšávár – Rávalpindi Ráno se jdeme podívat do Péšávárského muzea. U pokladny nás čeká ranní sprcha, místo očekávaného vstupu tak 5 až 20 rupek po nás paní chce od každého celou stovku. S Hankou a Jirkou si říkáme, že když už jsme nebyli v Lahorském muzeu, tak sem bychom mohli za...
  • Vejlet do Pákistánu – kapitola 7Vejlet do Pákistánu – kapitola 7 15.7.2001 (Ne) Deosai Plains 4550m – 4100m Ráno po včerejších dvanácti hodinách na nohou vstáváme až v sedm. Trochu mě pobolívá hlava, celkově se cítím trošku oslabený, už se těším, jak dnes o něco sestoupíme. Přece jen to byl včera pořádný záhul. Pomalu scházíme dolů, nejprve trochu prudčeji ...
  • Vejlet do Pákistánu – kapitola 8Vejlet do Pákistánu – kapitola 8 18.7.2001 (St) Tarashing – Herrligkoffer Base Camp – Latobah Když kolem sedmé vstáváme, je celkem modro, jen vrcholky masivu Nanga Parbat kryjí mraky. I přesto se rozhodneme vyrazit na trek. U místních policistů, kteří sedí uprostřed vesnice v Check Pointu, zjišťuji, že sami tady chodit nemůže...
  • Vejlet do Pákistánu – kapitola 2Vejlet do Pákistánu – kapitola 2 29.6.2001 (Pá) Rávalpindi Dnes o půl osmé ráno by mohl přiletět Hančin batoh. Po celonočním probouzení vedrem po šesté vstáváme a jedeme na letiště. Jen Jirka zůstává v hotelu hlídat věci. Tentokrát jedeme minibusem suziki, které tady zastupují autobusy. Cena je pouhých pěr rupek na jednoho. H...
  • Vejlet do Pákistánu – kapitola 9Vejlet do Pákistánu – kapitola 9 22.7.2001 (Ne) Dojezd do Rávalpindi – Rávalpindi Brzy ráno ještě zastavujeme na jídlo, a pak už jedeme prakticky po rovině až do Rávalpindi. Kolem půl osmé, tedy asi tak o čtyři hodiny později, než tvrdil včera v Astoru Ištva, jsme u cíle. Ke konci cesty je mi opět hůře. Cítím, že střeva nepra...
  • Vejlet do Pákistánu – kapitola 1Vejlet do Pákistánu – kapitola 1 26.6.2001 (Út) Praha – Londýn (letiště) – odlet do Dubaje Po roce těšení a po asi dvouměsíčních intenzivních přípravách jsme se dočkali. Odlétáme do Pákistánu. Včera večer jsme se všichni sešli u Hanky a Ištvy na Smíchově, abychom společně zkontrolovali věci, které si bereme s sebou. Jsme celk...