Vejlet do Pákistánu – kapitola 5

Cestopisy o Pákistánu - DENÍKY Z CEST - PÁKISTÁN - Vejlet do Pákistánu
n_denik_vejlet-pakistan-05_137951744
Listopad 24, 2005
Napsal: Pavouk

9.7.2001 (Po) Pasu – ledovec Batura

Ráno si necháváme přebytečné věci v hotelu a vyrážíme na třídenní trek po ledovci Batura, který je prý podle průvodce velmi pěkný. Chceme dojít až tam, odkud je vidět, jak ze sedmitisícového hřebene padá čtyři kilometry dolů ledopád. V pekelném vedru kolem deváté hodiny vyrážíme. Chvíli jdeme po asfaltové KKH, a pak už jen stoupáme k ledovci. Spodní část ledovce je celá zakrytá kameny. Naše cesta kličkuje po kamenné moréně. Nejde se moc dobře, i díky neskutečnému teplu. Někde by tu měla být znatelná cesta přes ledovec na druhou stranu, ale stále nikde nic. Nějací nosiči, kteří jdou v protisměru, nám radí, abychom šli ještě kousek, stojí tam chatrč a od ní vede cesta přes ledovec. Jediná voda je tu řeka, která se na chvíli objevuje zpod ledovce. Bereme si jí, je kalná, a i když ji sterilizujeme, tak chutná stále nedobře.

Přes hodinu se potácíme přes ledovec, naštěstí je všude bez viditelných trhlin, i když všude okolo vidíme ujíždějící kameny s bahnem. Na druhé straně nejsou očekávané louky, nýbrž pěšinka, vedoucí po kamenech po okraji ledovce pod sklaním masívem. Dlouho, pomalu a útrpně pokračujeme pomalu stálé mírně nahoru. Piji ledovcovou vodu, ze které mám ještě větší pocit žízně. Do toho slunce stále praží. Po půl šesté zastavujeme – to tábořiště tu někde musí být. Necháváme na místě batohy a Jirka jde dopředu prozkoumat terén. Ani po půl hodině však vytoužené tábořiště nenachází. Utábořujeme se na nejbližší bahnité rovince, pod skalami, na místě které by se dalo považovat za tábořiště, kdyby tu ovšem někde byla voda.

Pákistán

Pákistán

Ze zbytků ledovcové vody vařím osolený čaj, ale žízeň mám stále. Na více nemám sil. Ostatní jdou dolů na ledovec hledat vodu, což se jim po půl hodině daří. Hance a Ištvovi se dnešní cesta vůbec nelíbila, nadávají, mě to hodně mrzí – já jsem si myslel, že to tu bude pěkné. Vlastně si stěžují již od rána, a to taky přispělo k tomu, že se mi dnes nešlo moc dobře. Třeba ony hledané pěkné travičky jsou jen kousek chůze. Ledopád naproti přes lodovec, který bych rád viděl z blízka, je stále velmi daleko. Nedá se nic dělat, ráno s chladnou hlavou rozhodneme, co dál.

10.7.2001 (Út) Ledovec Batura – „View Point“ – Pasu

Ráno je vše jasné, Hanka s Ištvou se jasně chtějí vrátit a Jirka spíše taky. Takže jednodenní výlet podél ledovce se nekoná. Balíme a jdeme stejnou cestou jako včera, jde se kupodivu mnohem lépe, únava je malá a většinou jdeme z kopce. Už v půl dvanácté jsme na druhé straně ledovce, v malé černé chatrči, kde donedávna žil místní pastevec, a která nyní slouží jako útulek pro příchozí – domorodce či turisty. Občerstvujeme se (naše každodenní polední čokoláda a kousek sýra se nedá považovat za regulární oběd), využíváme příjemného chládku a stínu. Také se chvíli bavíme o zdejším kraji a počasí s místním nosičem, který chystá oběd výpravě, která má za chvíli dorazit. Navíc od něj dostáváme na ochutnání Phitti, zdejší „Hunzovský“ chleba – moc dobrý.

Času do večera je ještě dost, takže se s Jirkou rozhodneme nejít známou cestou do Pasu, ale oklikou přes sedlo nad námi, odkud se dál vystoupá na skálu s výhledem na údolí Hunza a ledovec Batura. Za tři čtvrtě hodiny jsme o 400 metrů výše a pak už bez batohů za další tři čtvrtě hodiny na vrcholové skále – výhled je odsud moc pěkný a alespoň jsme sem nejeli nadarmo. Vracíme se a s batohy pokračujeme na druhou stranu průsmyku dolů do Pasu. Scházíme, už bez zásob pitné vody, až k ledovci Pasu a jdeme podél něj dolů. Najednou, poté, co cesta sestoupí tak sto metrů po skále, pěšina mizí a my jsme přímo nad srázem nad ledovcem a jezerem, do kterého ledovec padá. Je to tak 200 výškových metrů. Dolů to jde skoro kolmo, a navíc místo skály či nějakého porostu je to jen písko-hlína s občasnými kameny (prostě moréna od ledovce). Rozhodujeme se tudy sestoupit. Pomalu se spouštíme dolů; každou chvíli se od noh či ruk odroluje nějaký kámen a padá dolů. Když už je to příliš prudké, spouštíme nejprve batohy na šňůře, a teprve pak lezeme my. Ještě chvíli střídavě lezeme dolů a střídavě traverzujeme v domění, že kus vedle bude relativně schůdnější místo – ale bohužel, dál už to nejde. Bylo by to o život – sto metrů kolmé hlínové stěny. Já jsem zcela dehydrovaný (hlavně asi díky předchozímu přijmu tekutin z ledovcové vody) a bez sil. Ale nedá se nic dělat, musíme se nějak vrátit nahoru a obejít.

Slunce svítí přímo do očí, když horolezíme nahoru. Modlím se, aby všechny šutry, které používáme jako chyty na ruce či nohy, vydržely a z hlíny nevyletěli. Po dlouhém úsilí jsme tam, kde jsme ztratili cestu. Teď ještě chybí sto nahoru po staré cestě k ledovci. Plazím se, odpočívám každých deset metrů, později jen každých pět a teprve asi za půl hodiny jsem nahoře. Jirka už tu na mě dlouho čeká s dobrou zprávou, že objevil pravou cestu do vesnice. Musí se jít ještě chvíli při kraji ledovce. Naštěstí směrem dolů můžu, sice s obtížemi ale přesto, jít. Dole u jezera pro to Jirka vaří čaj, díky odvodnění jsem se silami úplně na dně. V puse mám jako v polepšovně. Taky celý den jsme byli jen slunci a voda byla jen ledovcová, i když jsem se minerály pokoušel nahradit tím, že jsem vodu solil.

Za dvacet minut od jezera jsme ve vesnici, v Pasu. V prvním obchodě si dáváme ledovou kolu a velkou minerální vodu, ale žízeň mám stále velkou. Po další čtvrt hodině, v sedm večer, jsme v hotelu. Ištva s Hankou tu už spokojeně jsou od půl třetí. My jsme nedobrovolnou horolezeckou vložkou ztratili minimálně dvě hodiny. Večer piji všechno, co mi přijde pod ruku. Tradiční společnou večeři, stejnou jako předvčírem, prakticky nevnímám, jen stále myslím na pití. Dokonce si dávám i Hančinu slivovici, kterou máme s sebou jako desinfekci. Přesto usínám s pocitem žízně a bolestí celých úst.

Pákistán

Pákistán

11.7.2001 (St) Pasu – Gilgit

Dnes máme před sebou jen cestu po KKH do Gilgitu. Vstáváme o něco později než obvykle a po dobré snídani tvořené smaženými vajíčky a Phitti, místním hunzovkým chlebem jsme připraveni nasednou do prvního autobusu, který pojede okolo nás do Gilgitu. Ale dlouho nic nejede. Jak nám říká majitel hotelu, dnes je jakýsi náboženský svátek a busů prý moc nejezdí. Nám by stačil alespoň jeden. Po třech hodinách marného čekání si stopujeme dodávku, jež má korbu plnou klecí na slepice. Batohy mačkáme po stranách a sami se krčíme vzadu. Ištva leží vepředu na střeše nad řidičem. Po dvaceti kilometrech jeden domorodec, který seděl vedle řidiče, vystupuje, já si lezu dopředu do kabiny, kde už je řidič a závozník. Jsme tu namačkáni, jediná možnost je, že závozník má řadíci páku mezi nohama. Ostatní kamarádi jsou vzadu za klecí.

Pákistán

Pákistán

Z počátečního hororu se stala, hlavně pro Jirku, Ištvu a Hanku, celkem zábavná jízda. Takže ani v Karimabádu nevystupujeme a nepřesedáme do normálního minibusu, ale jedeme na dodávce až do Gilgitu. Jediný mínus je, že řidič šetří benzín, a tak vždy z kopce vyhazuje rychlost a plouží se dolů. Také je čím dál větší vedro, na korbě už skoro k nevydržení. Po pěti hodinách jízdy, před čtvrtou hodinou jsme v Gilgitu. Řidič si říká o 300 rupek – vyšlo nás to o něco levněji než autobus. Hlavně Ištva vypadá v obličeji úplně jinak, tak ho za tu cestu slunce změnilo.

Ubytováme se v hotelu Madina, vyhlášeného až v Čechách, za 80 rupek na jednoho. Ištva s Hankou dokupují plynové bomby a nějaké jídlo na další trek. Já pobíhám a hledám nejlevnější autobus na zítra ráno do Skardu, hlavního města Baltistánu, našeho dalšího cíle. Nakonec kupuji lístky na minibus u společnosti Mashabrum Tours, po 150 rupkách na jednoho. Pokoušíme se též spojit přes internet s Čechami, ale všude buď zrovna mají problémy s provozovatelem, či zrovna mají zavřeno, nebo to funguje tak pomalu, až to nefunguje vůbec. Snad ve Skardu, kam zítra míříme, to bude lepší. Po dobré večeři (smažená zeleninová rýže) ještě jednou jdeme na internet, ale opět neúspěšně. Na noc usínáme opět ve strašném vedru.

Autor: Pavouk
Zveřejněno: 24.11.2005

DALŠÍ ČLÁNKY:

  • Vejlet do Pákistánu – kapitola 3Vejlet do Pákistánu – kapitola 3 2.7.2001 (Po) Gilgit – Karimabád – Hoper Našim prvním cílem zde v horách Karakorumu je trekový kopec Rush Peak. Pod něj musíme nejprve jet asi 70 kilometrů na sever po KKH. Teď v noci je ale ještě tma a na ulici ani živáčka. Do hotelu se nám nechce, tak jdeme pěšky do místa, kde tušíme centrum...
  • Vejlet do Pákistánu – kapitola 11Vejlet do Pákistánu – kapitola 11 27.7.2001 (Pá) Péšávár – Rávalpindi Ráno se jdeme podívat do Péšávárského muzea. U pokladny nás čeká ranní sprcha, místo očekávaného vstupu tak 5 až 20 rupek po nás paní chce od každého celou stovku. S Hankou a Jirkou si říkáme, že když už jsme nebyli v Lahorském muzeu, tak sem bychom mohli za...
  • Vejlet do Pákistánu – kapitola 8Vejlet do Pákistánu – kapitola 8 18.7.2001 (St) Tarashing – Herrligkoffer Base Camp – Latobah Když kolem sedmé vstáváme, je celkem modro, jen vrcholky masivu Nanga Parbat kryjí mraky. I přesto se rozhodneme vyrazit na trek. U místních policistů, kteří sedí uprostřed vesnice v Check Pointu, zjišťuji, že sami tady chodit nemůže...
  • Vejlet do Pákistánu – kapitola 7Vejlet do Pákistánu – kapitola 7 15.7.2001 (Ne) Deosai Plains 4550m – 4100m Ráno po včerejších dvanácti hodinách na nohou vstáváme až v sedm. Trochu mě pobolívá hlava, celkově se cítím trošku oslabený, už se těším, jak dnes o něco sestoupíme. Přece jen to byl včera pořádný záhul. Pomalu scházíme dolů, nejprve trochu prudčeji ...
  • Vejlet do Pákistánu – kapitola 10Vejlet do Pákistánu – kapitola 10 25.7.2001 (St) Lahore – odjezd do Péšáváru Dnes máme celý den na Lahore, až na noc bychom rádi odjeli do Péšáváru. Ráno si balíme našich pár krámů a necháváme si batohy na recepci. Navrhuji jít do muzea, prý největšího a nejlepšího v Pákistánu. Chtěl jsem tam jít už včera, ale to pršelo. Je to...
  • Vejlet do Pákistánu – kapitola 9Vejlet do Pákistánu – kapitola 9 22.7.2001 (Ne) Dojezd do Rávalpindi – Rávalpindi Brzy ráno ještě zastavujeme na jídlo, a pak už jedeme prakticky po rovině až do Rávalpindi. Kolem půl osmé, tedy asi tak o čtyři hodiny později, než tvrdil včera v Astoru Ištva, jsme u cíle. Ke konci cesty je mi opět hůře. Cítím, že střeva nepra...