Americká poušť I. – část 7. CANYONLANDS NATIONAL PARK

Ráno jsem zasedl k psaní této reportáže. Po malých peripetiích se ztracením poukázek na snídani a jednoho z klíčů od pokoje … fakt nevím, kam jsem je dal … jsme vyrazili do městečka Monticelo. Tady jsme napojili Chevyho (dnes jej čeká opravdový off-road) a také Garmina, ke kterému nám půjčili kabel pro přenos dat.

Takto připraveni jsme dorazili do Canyonlands National Park. Hned u vjezdu se Petr zeptal vrátného, zda s tímto autem můžeme na „Elephant Hill Road“ – to je ta offroadová trať. Vrátný se podíval na to, čím jsme přijeli, a řekl, že by to s tímto autem nejspíše nezkoušel. To nám z bojovné nálady dost ubralo. No nic, jedeme dál – máme přece čtyřkolku. Když jsme dorazili na místo, kde offroadová trať začínala, zrovna se do kopce trápil Jeep Wrangler. Z pohledu na to, jak se s kopcem pere šel docela respekt. Rozhodli jsme se tedy, že to nejdříve obhlédneme a poptáme se na názor těch, kdo již nahoru vyjeli. Pravda, naše dohadování: tudy to půjde, tady doleva, tady po hraně, tady no, nevím, nevím – vypadalo fundovaně. Jen to auto moc ne, ve srovnání s těmi, co již stála na kopci. I zeptali jsme se řidičů:

„Promiňte, dá se to vyjet Chevy Blazerem?“

Smích … A jaký typ máte a motor?

„Nevíme, je z půjčovny“ … další, výrazně mohutnější smích … Pochopili jsme ne. Pravdou je, že to Petra dost mrzelo. A když jsme poté šli pěšky tou cestou, kterou jsme původně chtěli jet autem, ukázalo se, že rozhodnutí nechat auto na parkovišti bylo velmi, velmi rozumné.

Prošli jsme v tom parku okruh kolem 18 km. Scenérie, které nabízel nebyly tak vyhraněné, jako třeba v Capitol Reef, zato velice malebné. Chvílemi, opravdu jen chvílemi, připomínal Český ráj. I nějaké turisty jsme potkali a také stany těch, co budou v parku nocovat. Shodli jsme se na tom, že to někdy určitě vyzkoušíme. Otrnulo mi. Ještěrek, kterých je tady na každém kroku několik, se nebojím a hada jsem viděl jen jednoho malého a ten se nás pěkně polekal. Co může být večer protivné jsou docela velcí komáři. Měli jsme možnost se s nimi osobně seznámit při fotografování západu slunce.

Teď míříme do hotelu. Zítra nás čeká posledních cca 18 km v tomto parku a Delicate Arch jako bonbónek na závěr.

Těšíme se na večeři a až příliš často začínáme mluvit o tom, co nás v pondělí čeká v práci.

Večeře se nakonec odehrála u benzínové pumpy, kde jsme fungovali v roli „dojížďáků“. Dojedli jsme něco, co by se u nás prodávalo pod názvem „mexický guláš“, dva zbylé párky v ohřívačí a 3 bagety, které jsme si ohřáli v MW. Kečupu a majonézy k tomu bylo zdarma, co jsme unesli a také slané keksíky, takové, jaké pojídal Tom Hanks ve filmu Terminál … ty také byly zdarma.

Náš pokus o přespání v Days Inn nevyšel – měli plno. Ptal jsem se, jestli se tedy mohu alespoň připojit k internetu, který inzerují. Řekla mi, že bohužel, je jen po drátech na pokoji. Pak se rozhlédla kolem a spiklenecky mi řekla: „Když půjdete naproti k Internet Café, má sice zavřeno ale na parkovišlti se k bezdrátovému internetu v pohodě připojíte“. Měla pravdu – frčelo to dokonale – jen jsem se opět nemohl připojit k VPN (vím já proč?) a tak jsem jen přes web prohlédl, je-li v kanceláři něco důležitého. Ale jen chvilku, protože Petr upozorňoval na skutečnost, že zítra půjdeme 18 km a pak přes noc přejíždíme bez spaní do Las Vegas. Je třeba jít spát.

Hotel, u jednoho Inda, jsme v pohodě našli. Stál 40 USD … z těch částek jsem vždy tak trochu „Matěj“. V Las Vegas v luxusu s vířivkou jsem bydlel za 38 se snídaní … pak spíme v „kůlně“ za 50,- nebo v normálním hotelu srovnatelném s tím z Las Vegas za 73,-. To mi asi holt zůstane utajené.

Ráno razíme na snídani do onoho internet café. Připojuji počítač – Petr si zalistuje Seznamem a já si pak připravuji k odeslání reportáž. Musím přes web, protože připojení na VPN nefunguje (to je ještě větší záhada, než ceny ubytování – na letišti se podívám v pohodě na soubory umístěné na serveru, někde vidím připojení a nepřipojím se (Days Inn), jinde se se připojím a nemohu na VPN … a pokaždé za to prý může můj počítač – chudák – doopravdy budu vděčný tomu, kdo mne tímto úskalím provede … Když jsem skoro hotov, každou adresu a každou fotografii nejdříve posílám vzduchem do Prahy … nahlásí Explorer chybu a mohu začít znovu. Petr evidentně roste u stolu … zkouším to znovu a opět to hlásí chyby. Nevím, jestli to někomu projde ale rozumná úvaha říká, že je již pátek, 5 odpoledne a nikdo stejně u počítače nebude … vzdávám to.

Ten den mám navíc velmi dietní snídani. Při objednávání snídaňového menu jsem si nevšiMl, že podstatnou součástí mé omelety zabalené v tortile (taky kombinace jsou houby. Když si (bez zjevné naděje na úspěch) zkouším postěžovat servírce, dostane se mi úsměvu a odpovědi „Oh, I´m so sorry …“ a to je vše.

Vracíme se do Canyonlands. Počasí je nic moc. Ocelově šedá obloha, sluníčko ukryté pod mraky – difůzní světlo, které je skvělé na reportáž a detail, ale nic moc na krajinu. Petr je – slušně řečeno – rozladěn. U vjezdu do parku to zkouší s předpovědí … je potvrzená. Říkám si, že jsem ten film včera nemusel kupovat.

Dnes se jdeme podívat na soutok řeky Colorado a Green River. Tedy červené a zelené řeky. Obrázky slibují zajímavou podívanou. Cestou opět potkáváme cestu pro čtyřkolky, která nám včera zústala nepřístupná. Čekám na Petra u „kadibudky“ – pěkně odvětrané a prostorné, když přijíždí starý, ale úžasně udržovaný Jeep (ještě na listových pérech) a v něm pán a paní (jeho odhaduji na vojáka, co bojoval ve 2.světové). Zastaví vedle mne, pozdraví a prohlásí …“ jsou lidé, co to musí jít pěšky!“ Nemyslí to zle, chce pochválit svůj vůz a řidičské umění. Udělám to a dodám, že naše plány překazil náš Chevy z půjčovny. Dostalo se mi odpovědi smíchu (již třetího) „… Chevrolet Blazer … cha, cha, cha …“ a jeho Jeep zaburácel a odjel dál po 4WD road. Zařekl jsem se, že si jej příště půjčím a stezku zdolám. (Podle výrazu Petra bych řekl, že si myslel totéž, když jsem mu tuto příhodu vyprávěl).

Onen soutok nebyl tak barevně prokleslený, jak sliboval prospekt ale i tak to byl impozantní pohled. Když si představíte 600 m vysoké skály, do kterých se obě řeky vryly, nemůže vás to nechat chladné. Když se pak na vodě objevily takové malé čárečky – kajaky – uvědomil jsem si velikost toho, co vidím.

Potkali jsme zde starší pár – byli z Německa. Říkali, že sem jezdí již jedenáctý rok. Že jsou tady místa, která viděli mnohokrát a stále jim mají co říci. Když odešli, Petr se přiznal, že se jich chtěl zeptat proč, proč sem jezdí již po jedenácté … zasnil se a na otázku proč jej to zajímá mi řekl:

„Protože bych rád poznal odpověď na svou otázku, co mě to sem tak táhne. Proč sem stále musím jezdit!“

Najednou jsem si uvědomil, že i já jsem chycen do nevidiltelné smyčky magnetismu těchto míst.