Nepálské dobrodružství 10 – Pokhara, Katmandu, Bhaktapuru a Nagarkotu

Nepál
Nepál

15.11. Středa - Pokhara

Ráno se probouzíme kolem osmé a Ifča nám oznamuje, že je jí blbě. Vypadá to, že to bude pravda. Zůstává tedy ležet v posteli a má teplotu. Po snídani (Ježek - polévka, já - vločky, Ifča - nic) jdeme koupit jízdenky na zítřejší autobus zpět do Katmandů. Máme štěstí, tentokrát je získáváme rychleji a levněji než v Katmandu. Jdu se sám trochu projít a porozhlédnout. Zjišťuji, že na jezeře se nachází ostrov s jakýmsi templem a že se tu všude dají půjčit loďky. Kolem poledního se vracím. Ifča se zázračně uzdravila, a tak po obědě (já se cpu v blízkém momo restaurantu) vyrážíme na procházku všichni společně. Jdeme až do samotného centra, které leží podél jedné strany jezera. Přemýšlíme, jestli se necháme převést na druhou stranu a zase zpět, nebo si půjčíme loďku sami.

Jelikož Ježek je celý nadržený na to, aby si mohl zapádlovat, tak není co řešit a 100 rupek je na hodinu loďka naše. Pádla jsou těžká, dřevěná, ale jinak to celkem jde. Nejprve se plavíme k ostrůvku na jezeře, odkud ale brzy prcháme před neodbytnou babicí, která když zjistí, že její žebrání nezabírá, plácá nás po zádech. Občas přestaneme pádlovat a kocháme se pohledem na město a okolní krajinu. Také se pokoušíme fotit, ale kromě Machhapuchhare (hory možná hezčí než Ama Dablam) toho není moc vidět. Škoda, chtělo by tu být včera, to byly výhledy mnohem hezčí. Po projížďce vyrážíme pěšky za město. Je pohoda, není kam spěchat, kráčíme pomalu.

S Ježkem dostáváme bláznivý nápad, že z hřebínku, který je nad námi by mohli být vidět nějaké zasněžené štíty. Tak se škrábeme do pěkného kopce. Seshora je vidět maximálně další hřeben. A tak alespoň fotíme Pokharu z ptačí perspektivy. Vracíme se dolů na hlavní cestu a jdeme až za malý skalnatý ostroh. Zde pozorujeme Nepálce při žních. Vše se dělá růčo-fůčo, žádná mechanizace. Slunce zapadá a my pomalu otáčíme. Ježek neodolá a koupe se v jezeře. Prý je to bájo, ale Ifča ani já se po něm neopičíme. V dobré náladě se vracíme zpět do města. Já s Ifčou máme chuť na momo, a proto zapadáme do jednoho z mnoha momo-restaurantů. Vcelku tu vaří dobře, dle Ifči báječně. Cestou do lodge nakupujeme ještě zásoby ananasů a papáju. A jelikož zítra zase brzy vstáváme, nezbývá, než jít spát.

Pavouk

16.11. Čtvrtek - cesta zpět do Katmandů

Jak nám řekli včera, když jsme si kupovali lístky, máme stát nachystáni v 615 na hlavní třídě. Jako první se budí Ježek - je přesně 600. V rychlosti balíme, já hltám studené vločky, které jsem si včera večer namočil. V 615 stojíme na stanoveném místě. Jak to tak v Nepálu často bývá, autobus přijíždí v 730 . No nic, hlavní je, že se vůbec jede. Člověk nikdy neví, jestli mu někdo neprodal jen cár papíru, a je tedy vděčný za cokoliv. Tentokrát vedle mne sedí nějaký Nepálec, ale naštěstí místa pro nohy je o něco více. Je zataženo, moc toho vidět není. Na snídani stavíme tam, kde jsme předevčírem obědvali a na oběd tam, kde jsme snídali. Tentokrát se ale žádný Dhal Bhat nekoná, musí to spravit čapati s fazolovou omáčkou. Po třetí hodině dorážíme zpět do smogem zahaleného Katmandů. Těstě před městem pozorujeme, jak si po silnici vyšlapuje prasečí rodinka. Odpadků mají všude plno, jsou tedy pěkně vypasení.

Ubytováváme se ve stejném hotelu jako před výletem, i pokoj je týž. Nemusíme tedy stěhovat velký pytel plný věcí, který jsme tu zanechali. Po svačince vedu Ifču s Ježkem do krámu, ve kterém Ruda s Jirkou nakoupili většinu oblečení. I oni si zde nakupují. Já se jen tak dívám, nakonec si vybírám až jednu košili ve stánku na ulici. Večer trávíme ve známém a příjemném prostředí restaurace Lhasa. Ježek si dává oblíbený Čang, který já odmítám, protože si myslím, že byl příčinou mých střevních obtíží. Je tudíž na něj sám a brzo zjišťuje jak je snadné opít se v přepočtu za 15 Kč. Do hotelu se pak vracíme v dobré náladě. Než usneme, ještě dlouho rozprávíme a kecáme.

Pavouk

17.11. Pátek - Výlet do Bhaktapuru a Nagarkotu

Ráno vstáváme zase brzy, protože se chceme podívat do Bhaktapuru, třetího z měst Katmandského údolí. Už po sedmé vyrážíme z hotelu. Jdeme pěšky na autobusák (místo kde vedle sebe stojí a troubí asi tak sto autobusů, které nemají jediný nápis v latince). Nezbývá, než se zeptat místních, a do jednoho nasednout. Za 4 rupie jedeme do patnáct kiláků vzdáleného Bhaktapuru. Toto město prý bylo v sedmdesátých letech z peněz Němců opravováno. Práce byla ale lehce odfláknuta a velká část peněz přišla nazmar (resp. někteří Nepálci za ně mají postavené své haciendy - situace ne neznámá i z našich končin). Vystupujeme na předměstí a úzkou uličkou jdeme tam, kde tušíme centrum. U mostu přes řeku nás čeká překvapení - každý musíme zaplatit padesát rupií, prý na opravu města. Ifča se ze začátku vzpouzí, nadává do zatracených (původně tu bylo jiné slovo, ale bylo zcenzurováno) Nepálců, kteří nás chtějí jenom oškubat. Ale u nás se také platí vstup na hradech a zámcích a myslím, že je to normální. Nakonec platíme a můžeme dál. (Ano, i u nás se platí vstupné, ale ne soukromé osobě, které to jde do vlastní kapsy. Ta kasa rozhodně nebyla státní. Ifča) Jdeme až na Durbarg Mark (palácové náměstí). Já se chci jet autobusem podívat do místa zvaného Nagarkot, odkud jsou z nadmořské výšky necelé 2.000 metrů nádherné rozhledy na skoro celé Nepálské Himaláje.

Je to sice jen 15 km daleko, ale stále do kopce, a rád by se tam dostal v době, kdy se dá ještě fotit. Ifča s Ježkem zůstávají, aby si mohli prohlédnout město, a tak pokračuji v cestě sám. Hledám, odkud autobus jezdí, každý mě posílá někam jinam. Nakonec musím jít zpátky přes celé město, kde konečně nasedám do správného busu. Za 10 rupií se řítíme asi tak desetikilometrovou rychlostí do Nagarkotu. Sedím vpředu hned vedle řidiče na prkenné lavici opřený o železnou konzolu - moc prima, ale alespoň je vidět. Kolem poledního jsme nahoře. Bohužel jsou vidět hlavně mraky, kterých jsem se tak obával. Hezky je vidět jen pásmo Langtangu, který je nejblíže, ostatní pohoří vykukují jen sporadicky z mraků, popř. nejsou vidět vůbec. A to tu má být 7 měsíců nepřetržitě dobrá viditelnost. Později se od zkušených znalců dovídám, že nejlepší viditelnost je hned po východu slunce - škoda, chtělo to tu přespat. Ale i tak to stálo za to trmácení. Zpátky dolů jedu tentokráte na střeše - je to změna a paráda. Střecha je plná Nepálců, kteří zpívají různé popěvky a pokřikují na kolem jezdící motorky. Po návratu si v klidu prohlížím centrum Bhaktapuru - připadá mi stejné jako střed Katmandu či Patánu. Kolem čtvrté se vracím autobusem do Katmandu.

Ježek se v autobusu seznámil s jedním Indem, který nás, zatímco Petr odjel, provádí po městě. Ukazuje nám jednotlivé chrámy a modlitebny , a vysvětluje nám jak se který bůh jmenuje. Zjišťujeme, že stačí, aby měl o zub navíc, a už se jmenuje jinak. Jdeme se podívat také do muzea, kde jsou vystaveny thanky od čtrnáctého století do současnosti. Thanka je tradiční nepálská ozdobná malovaná textilie, s většinou hinduistickými motivy. Nazpátek do Kathmandu jedeme trolejbusem. Nemáme mapu, takže si na konečné bereme rikšu a jedeme do Patánu. Obcházíme starý Durbar, a pak jdeme do uliček hledat pětipatrovou pagodu Kumbešvar a budhistický chrám Golden Temple. Na trhu nakupujeme mandarinky a banány a spěcháme zpět do Yathy (ulice ve které se nachází náš hotel) za Petrem.

Večer sedíme v Rose Garden, kde si z Ježkem dáváme nám dobře známe a dobré biryani. Čang tu sice nemají, ale zato tu obsluhuje hihňající se číšník, který si spíš všímá kluků než holek. Ježek je tudíž obsloužen rychleji než Ifča, i jeho porce vypadá větší. Nepřekvapuje je mě to, na každém rohu je možno spatřit dvojičky hladících se, mazlících se, či objímajících se Nepálských chlapců. Holt, jiný kraj, jiný mrav.

Pavouk + Ifča

18.11. Sobota - Katmandu

Konečně se jednou pořádně prospáváme. Ježek sice vstává klasicky kolem šesté hodiny, a kašlem nás všechny budí, pak se ale zklidní a všichni spokojeně pokračujeme ve spánku. Já vstávám asi v půl jedenácté a vyrážím na procházku, tentokrát směrem na sever. Předcházející večer jsem si po dlouhém váhání koupil průvodce po Nepálu od Lonely Planet, a mám se tudíž čeho držet. Jde do čtvrti Balaj, kde se nachází „Vodní zahrada“. Jsou to tři menší nádrže s vodou, kolem tráva a keře v parkové úpravě a vzadu v kopci malý lesopark. Je to asi jedna z mála oáz klidu pro místní obyvatele. Je sobota, jediný den volna v týdnu, a tak je tu plno. Všude jsou skupiny Nepálců, dělající si svůj piknik. Mají velké hrnce, talíře, fůru jídla a vaří, jedí a veselí se. Nejvzácnější, co tu mají, je asi socha ležícího Višny, prý děsně stará. Kterýkoliv náš zámecký park překoná krásou toto místo, ale alespoň jsem trochu poznal jak se místní baví. Do centra se vracím autobusem. Jdu pěšky až na Durbarg Mark a odtud kličkuji úzkými uličkami. Skoro na každém rohu je nějaký templ; každý je něčím zajímavý. Pomalu se vracím a přitom se zastavuji v různých malých krámcích. Kupuji různé drobnosti, jako kalendáře, kazetu s místní lidovou hudbou, plakáty z rýžového papíru, nerezovou mísu - nedá se nic dělat, den odjezdu se blíží. V hotelové recepci má být klíč od našeho pokoje, ale není. Naštěstí kolem půl šesté přichází Ifča s Ježkem.

Ježek a já v klídku kolem 12 hodiny vyrážíme busem do Boudhanathu. Stupu nalézáme snadno. Tentokrát není na volném prostranství, ale uprostřed domů a krámků pro turisty. Žije tu údajně nejvíc Tibeťanů v celém Nepálu. Ze shora ze stupy jsou v dálce vidět zasněžené Himaláje a také stovky zlatých věžiček budhistických klášterů. Navštěvujeme místní svatyni s mnoha sochami Budhy, kde místní zrovna připravují z rýžového těsta sošky a zapalují lojové svíčky. Z Boudhanathu jdeme polní cestou do nedalekého Pashupatináthu - nejposvátnějšího poutního místa všech hinduistů v Nepálu, proslulého svými žebráky, starobinci a rituálními pohřby. Vcházíme do komplexu chrámů a svatyň, nejvíc na nás ale zapůsobili svatí mužové zírající v jedné svatyni na televizi ozdobenou květy. Procházíme celým areálem a nakonec shlédneme i část tradičního pohřbu, kdy všechny květiny, máry i popel zesnulého skončí ve vodách svaté řeky. Ve stejné vodě vedle hranice perou ženy sváteční sárí a myjí nádobí. Stejná voda je pak i zdrojem pitné vody pro celé Kathmandu.

Večeříme opět v Rose Garden, jídlo je tu totiž opravdu levné. Po prvním chodu ale platíme a vyrážíme „o hospodu dále“. V jedné ulici objevujeme čínskou restauraci - poněkud dražší, ale zato příjemnou. Každý si dáváme nějaké čínské jídlo. Já si objednávám něco, co dle názvu vypadá zajímavě a co se ukáže býti jen vařenou zeleninou. (No dyť to taky bylo nejlevnější. Ifča.) No jedlé to je a pálí to jen přiměřeně. S vědomím, že zítra je náš poslední celý den v Nepálu, jdeme spát.

Ifča + Pavouk
Booking.com