Auckland (Nový Zéland)
Auckland (Nový Zéland)

První Maoři osídlili tuto oblast kolem roku 1350 a nazvali ji Tamaki – Makaurau, neboli Místo stovky milenců. Přestože Auckland byl od prvopočátku největším městem na Novém Zélandu, statut hlavního města měl jen od roku 1840 po dobu pětadvaceti let. V roce 1865 se stal hlavním městem Wellington a je jím dosud. Auckland leží na čtyřiceti osmi vyhaslých sopkách, v jejichž nečinnost pevně věří všichni místní obyvatelé. Podle statistik z roku 2003 zde žije 1 291 000 obyvatel. Auckland je velmi kosmopolitní město a udává se až 181 etnických skupin, které tady nalezly svůj nový domov.

Auckland (Nový Zéland)

Vydal jsem se poznat krásy tohoto města. Moje první jízda autobusem nebyla ničím zvláštní. Neobvyklé bylo pro mě snad jen to, že všechny zastávky jsou na znamení. Pokud jste v autobuse, je potřeba před výstupní stanicí zatahat za špagát, který vede ve výšce ramen celým autobusem podél oken, a dát tak signál řidiči. Na zastávce je pak nutné vyhlížet správnou linku autobusu a poté nějakým výrazným způsobem signalizovat, že chcete nastoupit. Hodlal jsem vystoupit na zastávce přímo u nejvýznamnějšího objektu celého Aucklandu, Sky Toweru (Nebeská věž). Rozhodl jsem se však nechat si tuto lahůdku až nakonec a vyrážím směrem k pobřeží. Atmosféra přístavu mě pohltila natolik, že se rozhoduji pro návštěvu Národního muzea námořní plavby, kde obdivuji zejména historická plavidla prvních objevitelů Nového Zélandu a lodě velrybářů. Prohlížím si podpalubí lodi doprovázené autentickými mořskými zvuky a s velkým zájmem zkoumám stříbrnou trofej pro vítěze Amerického poháru. Je to nejprestižnější a nejslavnější jachtařská soutěž světa, jejíž první ročník se jel už v roce 1851. 

Auckland (Nový Zéland)

Po prohlídce muzea už směřuji za nejslavnější stavbou Aucklandu, zřejmě i celého Nového Zélandu, 328 metrů vysokou Sky Tower neboli Nebeskou věží. Byla postavena v roce 1997 a svou výškou o 24 metrů překonala věž AMP Tower v australském Sydney. Stala se tak nejvyšší stavbou na jižní polokouli. Pro zajímavost: výška známé Eiffelovy věže v Paříži je 300 metrů. Uvádí se dokonce 320 metrů, když přičteme antény, ale ani to na aucklandskou věž nestačí. Z technických údajů dále stojí za zmínku odolnost Sky Tower při zemětřesení o síle až 7 stupňů Richterovy stupnice nebo při větru o rychlosti 200 km v hodině. Najdeme zde tři vyhlídkové plošiny v různých výškách s vyhlídkou 360°, z nichž je možné pozorovat okolí panoramaticky všemi směry. Na nejvyšší z nich vede 1 267 schodů, ale jen pro technický personál, turisté používají rychlovýtahy. Při jasné viditelnosti můžeme dohlédnout až do vzdálenosti osmdesáti kilometrů.

Kniha Nový Zéland od Jirky Máry
Když jsem dostatečně teoreticky vybaven, nastupuji do proskleného rychlovýtahu a během 40 vteřin rychlostí 18 km v hodině jsem katapultován do dvousetmetrové výšky. Musím přiznat, že mám při té rychlosti v těle zvláštní mravenčení, a když se otevřou dveře do veliké prosklené místnosti, zažívám poprvé v životě zcela neznámý pocit. Nevím, jestli mám žasnout, smát se nebo se bát. Poslední pocit zpočátku převládá nejvíce. Když stojím na skleněné podlaze a dívám se pod sebe, cítím se jako parašutista před skokem. Že se to sklo v příštích vteřinách neproboří a já se nezřítím do té šílené hloubky pode mnou, nevěřím ani na zlomek vteřiny a stále se něčeho pro jistotu držím. Mám možná štěstí, zároveň se mnou je tady spousta lidí poprvé a všichni se chováme dost podobně. Postupně si zvykám a chodím bez držení, stále však vyjeveně zírám a žasnu. Jakmile se první emoce zklidní, mám pocit, že se musím neustále smát. Je to opravdu nádhera. Hraji si s dotykovými obrazovkami, prohlížím si okolí na monitorech nebo používám dalekohledy, ale stále se nejčastěji dívám pod nohy. Pozoruji malinké baráčky, ve skutečnosti třicetipatrové budovy, nebo mravenečky, kteří nastupují do miniaut a autobusků. Když se nabažím pohledu na maličkou zemičku pode mnou, přesunuji se o patro výš do restaurace. Otáčí se kolem středu věže, takže než návštěvníci snědí oběd či večeři, proběhne jim za oknem celý Auckland. Za příplatek, který v tom nadšení rád zaplatím, vyjíždím do nejvyššího místa, odkud je možné se rozhlížet. Stojím na Sky Deck (Nebeská plošina). Plně si zaslouží své jméno, cítím se jako v nebi. 
Auckland (Nový Zéland)

Je úžasná viditelnost a já mám Auckland v celé jeho velikosti jako na dlani. Znovu registruji, že je to s výjimkou výškových budov pode mnou, opravdu zelené město. Obdivuji oblíbený poloostrov Devonport a znovu si uvědomuji, že ty dva zelené kopce, které jsem minulý týden navštívil, Mt. Victoria a North Head, ční opravdu vysoko nad okolí. Stejným směrem vidím Hauraki Gulf, obrovský záliv mezi Aucklandem a poloostrovem Coromandel s desítkami ostrovů, kterým z mého pohledu vévodí ostrov Rangitoto. Posouvám se severněji a můžu oči nechat na přístavu plném neskutečného množství plachetnic a hned vedle další dominantu, náš starý známý Harbour Bridge, 43 metrů vysoký most z roku 1959. Z něj se stejně jako z věže, na které stojím, skáče na Novém Zélandu velmi oblíbený bungee jumping, atrakce, kterou si dobrovolně nechám utéct. Není to můj šálek kávy. Přesně opačným směrem, tedy jižním až jihovýchodním, vidím další dominanty města - aucklandské muzeum, městský park a dvě nejvýznamnější místní vyhaslé sopky, Mt. Eden a One Tree Hill. Jakmile je zahlédnu, jsem okamžitě přesvědčen, že je obě musím navštívit. Slibují stejně krásnou vyhlídku, jakou jsem mohl spatřit z devonportských kopců. Ale to už bude v některém z dalších dnů, ten dnešní se naplnil. Opouštím Sky Tower a vracím se plný nádherných zážitků domů…

Booking.com